Mel Brooks nedávno oslavil 99. narozeniny a nasadil takové tvůrčí tempo, že i o 4 roky mladší nezmar Clint Eastwood vedle něj vypadá jako nemohoucí ležák. Klasik americké komedie totiž kromě pokračování Spaceballs oznámil i seriálové pokračování Mladého Frankensteina, jehož on sám považuje za svůj nejpovedenější film. A jelikož je v Česku až trestuhodně neznámý (o čemž svědčí ani ne 2,4 tisíce hodnocení na ČSFD), neuškodí si tuto láskyplně neuctivou poctu klasickému hororu připomenout.

Brooks a spoluautor scénáře Gene Wilder – který se zároveň ujal titulní role – se inspirovali především slavnými adaptacemi románu Mary Shelleyové, které vzešly ze studia Universal ve 30. letech 20. století. Filmy jako Frankenstein (1931) a Frankensteinova nevěsta (1935) vytvořily nejen vizuální jazyk amerického filmového hororu, ale i archetypy, které se staly nedílnou součástí americké popkultury – a díky častým televizním reprízám i kinoprojekcím je znaly starší i mladší generace diváků.

Brooks s Wilderem však nechtěli tyto klasické horory zesměšňovat. Natáčeli v navlas stejných kulisách jako původní filmy Jamese Whalea, dokonce našli ve fundusu i původní rekvizity, Brooks využíval stejného typu nasvícení a kamerových úhlů a autenticky tak rekonstruoval styl černobílých předobrazů – a zároveň vše jemně podvracel kombinací dvojsmyslných sexuálních narážek, slapstickových gagů, ale i břitkých konverzačních výměn. Posloužil mu k tomu ansámbl obvyklých spolupachatelů, kteří i v té nejmenší roli dokonale kopírovali známé i méně známé figury z klasických hororů.

Výsledkem je fascinující paradox: film, který působí dojmem, jako by vznikl v éře klasického Hollywoodu, ale mluví jazykem svobodného a ironického Nového Hollywoodu, přičemž s melancholií vzdává poctu dávným časům.

Kouzlo Brooksových parodií tkvělo vždy v tom, že velmi dobře chápal látku, kterou si bral na paškál. Ať už se zaměřil na westerny, sci-fi, příběh Robina Hooda nebo Draculy, většinou nesklouzl jen k laciným vtipům a hyperbolám, nýbrž vždy měl na paměti, že síla výsledného gagu je úměrná vážnosti tématu. Nejlépe patrné je to právě v případě Mladého Frankensteina.

WIlderův Frederick Frankenstein (vyslovováno Fronkensteen) je mužem, který bojuje se svým dědictvím, snaží se distancovat od dědečkova odkazu, ale je jím nakonec přemožena – stejně jako každý vědec v gotickém hororu. Avšak tam, kde klasický horor směřoval k osudovosti, Brooks nabízí humor, absurditu a anarchii. Stejně tak i monstrum v podání Petera Boylea není jen bezduchou kreaturou, ale tvorem, který hledá své místo na světě (a chce si u toho vrznout) – je sentimentální a v konečném důsledku možná nejlidštější ze všech.

V mnoha ohledech je tak Brooksova parodie mnohem věrnější románu od Shelleyové, víc než leckteré „serióznější“ předělávky. Je to příběh o dědičnosti, odpovědnosti, lidskosti i pýše –, jen vyprávěný jazykem komedie, v němž se po vzoru Groucha Marxe prohání všeznesvěcující prvek Martyho Feldmana, v roli hrbatého sluhy Igora (vyslovováno Ajgor), zatímco má Gene Wilder své klasické maniakální záchvaty.

Mladý Frankenstein je cinefilní akt lásky, důmyslně zrežírované dílo, které dokazuje, že parodie může být uměním na vysoké úrovni. Je pravděpodobně Brooksovým nejvyspělejším film, který se neprohýbá pod kavalkádou gagů, nýbrž drží pevnou stylovou a dramatickou linku.

Zajisté se vyplatí znát i parodované předobrazy, aby jej člověk plně docenil, avšak i bez toho se jedná o mistrovský kousek, který funguje sám o sobě, přičemž některé scény jsou i po padesáti letech tím nejlepším, co kdy v žánru vzniklo – za všechny můžeme jmenovat taneční číslo Puttin’ on the Ritz, running gag s Frau Blücher a zejména pak nezapomenutelné cameo Genea Hackmana jako slepého poustevníka.

Brooksův Mladý Frankenstein svým timingem a vršením dalších a dalších absurdností předčí valnou většinu současné komediální tvorby.