„Chudák Emily Brontëová!“ Takový výkřik zazněl po skončení novinářské projekce a téměř slovo od slova tak odrážel dojmy leckterých zámořských recenzentů, kteří zjevně měli ještě před zahájením projekce neochvějnou představu o tom, jak by adaptace Bouřlivých výšin (u nás známějších pod názvem Na Větrné hůrce) měla vypadat. Přitom už trailery, veškeré dosavadní informace o filmu a koneckonců i persona režisérky a scenáristky Emerald Fennell dávaly jasně najevo, že tady o konzervativní a umírněný převod písmenek do audiovizuální podoby rozhodně nepůjde. A nutno uznat, že se Fennell svého vysněného projektu zhostila s obdivuhodnou vervou.

Slavné dílo anglické literatury se za poslední více než století dočkalo bezpočtu filmových i seriálových adaptací, a to nejen v euroamerickém kulturním okruhu – fajnšmekři mohli vidět převedení do indického či japonského prostředí, do Mexika přenesl hrdiny románu v polovině 50. let dokonce i Luis Buñuel. V našem popkulturním povědomí se nejvýrazněji usídlilo ztvárnění Williama Wylera z roku 1939, které však (stejně jako mnoho jiných adaptací) vypustilo celou druhou polovinu knihy, v níž se trable ústřední dvojice přenášejí na další generace.

Bouřlivé výšiny: FOTOGALERIE

Obdobně ke zdrojovému materiálu přistoupila i Andrea Arnold se svou výrazně artovou verzí z roku 2011. Roztřesená ruční kamera, nestandardně velký (tedy nadpoloviční) prostor věnovaný dospívání protagonistů či drásavě naturalistická realističnost ve vykreslení špíny a nevlídnosti severoanglických vřesovišť se setkaly s rozpačitým přijetím, ačkoli obsazení černošského herce Jamese Howsona do úlohy Heathcliffa, jehož multietnický původ je v románu naznačen, působilo velmi přiléhavě.

Za jednu z nejvěrnějších adaptací lze považovat snímek z roku 1992, kde se spolu (pár let před Anglickým pacientem) setkali Juliette Binoche a na plátnech kin debutující Ralph Fiennes. Snaha pojmout rozmáchlý transgenerační příběh na ploše pouhých 105 minut však dopadla vcelku mizerně, nedotaženě a zmatečně a snad jediným přínosem této verze je fakt, že Fiennesova vyloženě démonická kreace zaujala Stevena Spielberga natolik, že měl o ideálním představiteli Amona Goetha z Schindlerova seznamu jasno.

Proč se tu ale tak obšírně zabýváme jinými adaptacemi? Historický exkurz totiž ukazuje, že v podstatě všechny snahy o převedení narativně i tematicky komplexního díla Emily Brontë selhaly. Příběh čítající zhruba tucet relevantních postav a klenoucí se napříč dvěma dekádami se dotýká manipulativních i závislostních rovin lásky, třídních rozdílů 19. století a z nich plynoucích společenských konvencí, rasismu a xenofobie, hořkosti pomsty a mnoha dalších témat, to vše v zároveň realistickém i poetickém hávu s příměsí gotiky a romantismu. Je zcela nevyhnutelné, že zhruba dvouhodinový film nemá šanci všem těmto nárokům dostát a jeho tvůrci musejí pečlivě volit, čemu se věnovat budou a co nevyhnutelně spadne pod stůl.

A v tomto světle se rozhodnutí učiněná ze strany Emerald Fennell jeví velmi rozumně a funkčně. Spoustu vedlejších postav budou literární fanoušci hledat marně, u těch stávajících zase došlo k zásadním proměnám charakteru či funkce ve vyprávění. Kdo však nelpí na uctivém poklonkování originálu, ocení srozumitelné motivace figur i atraktivní podání jejich patálií, v nichž Fennell nezapře fascinaci patetickou melodramatičností i neustálým podvracením (sub)žánrových vzorců.

Příběhové jádro zůstává stejné, ačkoli obměny jsou v nové verzi patrné. Do větry zmítané hospodářské samoty na anglickém venkově přitáhne její majitel Earnshaw, zde vykreslený jako alkoholik a násilník, mladíka neznámého původu. Earnshawova dcera Cathy jej pojmenuje po svém zemřelém mladším bratrovi Heathcliffovi a hned se s ním spřátelí. Sourozenecká blízkost, stvrzovaná sdílenou záští k hrubiánskému patriarchovi, postupně přerůstá v divokou lásku, jejímuž naplnění však brání sociální rozdíly – Cathy sní o životě zajištěné paničky, ale takovou budoucnost jí s hospodářstvím vypomáhající Heathcliff (na rozdíl od dědice sousedního panství, uťáplého, leč milého Lintona) nabídnout nemůže a je jasné, že s takto rozdanými kartami lze šťastný konec pro každou z postav uhrát jen těžko.

Komu se však daří uhrát, co potřebuje, je bezesporu Margot Robbie. Výrazně vyšší věk herečky oproti ztvárňované postavě se nakonec nejeví jako zásadní problém a možná i díky tomu se jí daří vystihnout pestrou paletu vnitřních odstínů, jimiž Cathy během vyprávění projde. Jacob Elordi vedle ní působí poněkud prkenně, značné fyzické dispozice mu však umožňují se s proměnami Heathcliffa vypořádat vcelku důstojně – ačkoli je zřetelné, že do Fiennesovy běsnosti jej scénář Fennell raději nepouští.

Pasáže Cathyina života ve zlaté kleci dávají vzpomenout na Marii Antoinettu od Sofie Coppoly, k níž má Fennell blízko i použitím anachronického soundtracku. Ten kombinuje zasněné electropopové skladby Charli XCX s klasičtějšími kompozicemi Anthonyho Willise, což adekvátně vystihuje přístup Fennell k látce. V souladu s jejími předchozími díly Nadějná mladá žena a Saltburn si autorka pohrává s žánrovými očekáváními a feministickou optikou nahlíží na dílčí motivy příběhu, přitom však naplno objímá melodramatickou povahu předlohy.

Historické zasazení jí více než v obou předchozích filmech umožňuje využívat pestrost kostýmů a symbolickou výmluvnost výpravy, která je leckdy vyloženě dechberoucí. Díky neustálému napětí mezi potvrzováním a podvracením konvencí funguje i mnohokrát viděná symbolika šněrování korzetů, figurek v domečku pro panenky či téměř neustále přítomného deště. Ano, je to trochu laciné, ale stylovost podání naštěstí zajišťuje působivost.

Přehrajte si trailer A to platí i pro zřejmě nejtřaskavější aspekt nové verze, totiž ničím neskrývanou a nezjemňovanou živočišnost vztahu mezi oběma protagonisty. Andrea Arnold si ve svém starším pojetí vystačila s náznaky prostřednictvím záběrů na detaily vlasů, rukou či pohledů, Fennell však takovéto subtilnosti neholduje. Už prolog, explicitně zobrazující veřejnou popravu, naznačuje úzké sepjetí sexuality a smrti, a tato společensky často tabuizovaná témata následně prostupují celým vyprávěním. Vášeň mezi Cathy a Heathcliffem nabývá místy až animální povahy, silnější je snad jen jejich vzájemná oddanost. (Anti)hrdinové jsou k sobě přitahováni silami, jež nedovedou ovládat ani pod hrozbou sebezničení – mohlo by snad něco být lepším zpodobněním principů romantismu? V tomto případě navíc aktualizovaných pro 21. století skrze živelnost, tělesnost a čvachtavost.