Když se před třemi lety objevila v kinech Nadějná mladá žena od debutující režisérky Emerald Fennell, bylo z toho hodně příjemné filmové překvapení, které zdaleka nezaujalo jen výkonem suverénní Carey Mulligan. Dostali jsme totiž sebevědomý a chytlavě natočený počin, jenž témata okolo MeToo či toxické maskulinity dokázal vytěžit velmi silně a chytře. Fennell se tak rychle zařadila mezi tvůrkyně, jejíž kariéru se vyplatí sledovat. Jak už to tak u druhých filmů režijních talentů bývá, i Fennel ve svém druhém počinu Saltburn samozřejmě mířila na první pohled ještě výš a chtěla naplno ukázat své tvůrčí a umělecké vlohy. Neukousla si ovšem v provokativním pohledu mezi smetánku přeci jen trochu velké sousto?

Podíváme se tak do roku 2006, kde budeme sledovat poněkud uťápnutého a nevýrazného studenta Oxfordu Olivera Quicka, který má problém zapadnout v kolektivu a najít si na škole kamarády. Tedy až do chvíle, než pozná okouzlujícího fešáka Felixe, který má díky své rodině peněz na rozdávání a milují ho snad všichni spolužáci. A i na Oliverovi je vidět jeho poměrně velká náklonnost. Ze studentů se tak stávají kamarádi a po tragédii v Oliverově rodině pozve Felix svého parťáka na léto do rodinného sídla Saltburn. Zde se hlavní hrdina poznává s vyšší společností, čím dál více proplouvá do světa plného falše a nadřazenosti a ukazuje, že možná není tak plachý, jak se na první pohled zdá.

Saltburn se už od prvních záběrů vydává zcela jiným směrem než Nadějná mladá žena, a to nejen po vizuální stránce, ale také po stylistické a vypravěčské. Snímek chce být stylovým, vtahujícím, dekadentním a také trochu provokativním pohledem na vyšší třídu a osoby zhýralých, a často dost úchylných, zbohatlíků, kteří žijí mimo svět i chápání obyčejných lidí a jejich postavy jsou správně přepálené. Což je svým způsobem ideální charakteristika celého filmu, jenž je efektně moderní, ale zároveň i trochu retro a režisérka do této kombinace samozřejmě přimíchala i špetku toho artu.

A po řemeslné stránce není jejímu druhému kousku moc co vytknout. Saltburn je vizuálně opravdu parádním počinem s mnoha oku lahodícími záběry, kompozicemi i skvělou scénografií. Na film se opravdu nádherně kouká, Fennel navíc dodává nejen nečekaně svižné tempo, ale i osobitou atmosféru a vynikající soundtrack. Zároveň si s jednotlivými scénami dokáže výtečně pohrát, pracovat v nich s černým humorem a dovést je až k několika silným momentům. Samozřejmě si pomáhá i parádním obsazením, v němž měla čuch na velké mladé talenty. Přesný Jacob Elordi se zde poměrně jednoduše zbavuje nálepky „parchanta z Euforie“ a Barry Keoghan tu naplno ukázal svůj velký herecký rejstřík. A v některých scénách vám z něj nebude zrovna příjemně. Máme tu navíc několik vděčných vedlejších postav v čele s jako vždy nadprůměrnou Rosamund Pike.

I přesto, že se na film velmi hezky kouká a po režijní stránce předvedla Fennell ještě sebevědomější výkon než napoprvé, nemohl jsem se po většinu stopáže zbavit jistého pocitu prázdnoty. Saltburn totiž patří mezi ty kousky, co se hezky sledují, ale pod svým pozlátkem toho vlastně neskrývají tolik, jak se celou dobu tváří. Autorce se totiž nedaří všechny předložené motivy tentokrát dostatečně rozebrat a vlastně se jen tu jen efektně brousí po povrchu. 

Místo toho, aby scénář patřičně tnul do živého, se tu autorka spokojí s několika prvoplánově provokativními a rádoby šokujícími scénami. Ty sice diváka možná na pár minut znechutí, jsou zde ovšem vyloženě na efekt a spíš ke škodě, jelikož vytrhávají člověka z poctivě budované atmosféry a do té doby kompaktního režijního stylu. Také samotný příběh by si zasloužil mnohem větší péči, jelikož tentokrát dostáváme dosti předvídatelnou a několikrát viděnou story, u níž člověk už minimálně od půlky filmu ví, jak dopadne a nemá ho absolutně čím překvapit.

Přehrajte si trailer Saltburn tedy nakonec působí dojmem, že Emerald Fennell chtěla tak moc přesvědčit o tom, že je geniální vypravěčka, až zapomněla na to, že tu není moc co vyprávět. Jedná se tak o precizní režijní cvičení, které sice ukáže v mnoha atributech nadstandardní kvality a nadělí několik správně vygradovaných a černohumorných scén. Jenže nikdy nedokáže výrazněji tnout do živého a říct nám o zhýralé a úchylné smetánce něco, co jsme ještě jinde neviděli. Fennell je tak stále suverénní realizátorkou, od níž chci vidět každý další film. Jen by příště možná potřebovala trochu toho dohledu a podstatně hutnější scenáristický materiál.