#MeToo hnutí má v Hollywoodu na svědomí velké změny, a to převážně k lepšímu, jenže na poli filmů se toho během téhle éry zase tolik, co by stálo za řeč, vlastně neurodilo. Do mainstreamu víceméně pronikl jen Neviditelný, a to díky hororovému pozlátku s nečekaným twistem. Bombshell prošumělo, seriálová verze toho samého akorát s Crowem už byla o něco lepší, ale zase stavěla do popředí právě démonickou postavu Rogera Ailese, a Asistentku vychválili na pár festivalech, jenom aby následně všechny přestala zajímat. Na pořádný snímek o ženské zkušenosti v mužském světě, který by byl upřímný, odvážný, říkal něco důležitého, ale zároveň to nedělal podlézavě, příliš útočně, a nezapomínal přitom celou dobu bavit, zkrátka pořád čekáme. Nebo jsme teda čekali, protože Nadějná mladá žena všechno tohle má. A víc.

Popravdě jsem se na nový film od debutující režisérky Emerald Fennell (Camilla z Koruny mimochodem) těšil už od první ukázky. Zápletka o mladé atraktivní ženě, která každý víkend v baru předstírá opilou, jenom aby se nechala sbalit nějakým „hodným chlapem“, kterému následně předá životní lekci, působila už na první pohled sympaticky originálně. Přidejte hudební podkres od Britney Spears, která mimochodem tematicky provází i celý popově laděný film, společně s konstantně skvělou Carey Mulligan v hlavní roli tohohle holčičího Jokera, a měli jste před sebou zjevně film, o kterém se zcela jistě bude za pár měsíců mluvit. A taky že mluví. Naštěstí ale pouze v superlativech.

Asi by nebylo radno tomu hajpu kolem Nadějné mladé ženy podléhat úplně, přesto se však začínající režisérce povedlo natočit hravý thriller, ve kterém Mulligan ztvárňuje postavu Cassandry, bývalé studentky medicíny, která zanechala školy za speciálních okolností. Ty okolnosti? Její nejlepší kamarádka spáchala sebevraždu poté, co byla znásilněna. Incidentem se ale bohužel v té době nikdo nijak zvlášť nezabýval, takže za něj nebyl ani nikdo potrestán. Když se tedy Cassandře o několik let později naskytne příležitost se pomstít, neváhá ani vteřinu.

Tolik zhruba k ději, nyní k samotnému zpracování. První plusové body Fennell sbírá už jen za to, jak chytře překopává pohled na známé internetové boyfriendy typu Adam Brody či Christopher Mintz-Plasse. Věční sympaťáci, co vypadají, že by ani mouše neublížili, jsou tu najednou postaveni do velice odlišného světla, čímž Fennell divákovi jasně říká, že dávat na první dojmy může být někdy fatální omyl. Obsazení se ale vůbec povedlo – ať už je řeč o Clancy Brownovi v roli Cassandřina otce, Bo Burnhamovi coby jejím příteli, nebo Laverne Cox jako sarkastické nadřízené – tihle herci a spousta dalších odvádí i na malém prostoru hodně práce, především ale skvěle nahrávají na smeč ještě skvělejší Mulligan, která je tady doslova v životní formě. Nejen, že úspěšně zvládá kombinovat prvoplánovou krásu s tou přirozenou, zároveň z ní ale vyzařuje inteligence spojená s křivdou, vztekem i všudypřítomnou frustraci z toho, jak svět kolem ní vlastně (ne)funguje. A to je moc sympatický mix, na který vás díky lahodnému vizuálnímu pojetí bude bavit koukat dokonce i ve chvílích, kdy ten vztek, nebo v tu chvíli už spíš smutek a zklamání, přenese hlavní postava i na vás.

Asi nikoho tady nepřekvapí, že muži v tomhle filmu příliš sympatií nenasbírají. Je to pochopitelně záměr, nikdy jsem ale neměl pocit, že by moje mužství bylo ohroženo tím, jak režisérka podává určité situace. Naopak – kriticky lze celou dobu nahlížet i na hlavní postavu. Ano, je to z určitého hlediska možná nefér vůči mužskému pokolení, ani zdaleka se to ale nemůže rovnat pocitům, o kterých film pojednává. V tomhle ohledu zkrátka film nepůsobí ani trochu nuceně, naopak hezky odsýpá, udržuje si fajnovou atmosféru a v některých momentech i napětí, především ale nepřestává překvapovat až do samotného konce.

Přehrajte si trailer

Vlastně jsem po čas sledování řešil jen dva na první pohled viditelné problémy. Tím prvním je scénář, který se možná až zbytečně moc opírá o to špatné, které je ale tak špatné, až je to sotva uvěřitelné. A ta druhá potíž spočívá v tom, že když už dojde na řešení vážných témat jako výše zmíněné znásilnění či smiřování se s vinou, jako by se režisérce v tu chvíli nechtělo jít až na dřeň. Dost naznačuje, leccos i ukáže (nebo pomocí zvuků přehraje), nikdy ale tak úplně nešokuje. Což mi vzhledem k drzému pojetí i hořkosladkému finále (nejlepší filmový konec za hodně dlouhou dobu!) přijde celkem škoda. Nikoliv taková, aby mi to zkazilo výsledný dojem z filmu, ale určitě by se s pořízeným materiálem dalo naložit ještě o fous...ostřeji. To nic nemění na tom, že Nadějná mladá žena je nejlepší film vzniklý během #MeToo éry, že Mulligan je adeptkou na Oscara (letošní kategorie ovšem bude nabitá), a že i ti nejvíc maskulinní frajeři by měli na chvíli odhodit své předsudky a dát filmu šanci, protože i když se jich to možná občas dotkne, je to pořád svérázná moderní jízda s vynikajícím soundtrackem, kterou prostě stojí za to vidět.