Anglický pacient se stal tak trochu symbolem všech oscarovek, které vyhrály sošku za nejlepší film, ale nevynutily si nehynoucí lásku publika. Jaksi se na ně pozapomnělo. Pacient je právě tím snímkem, na který se ukazuje, když se má zpochybnit vkus Akademie a její schopnost reflektovat to nejdůležitější, co se zrovna ve filmovém světě událo. Jistě, Anglický pacient není Minghellovým nejlepším filmem (tím je samozřejmě geniálně rafinovaný Ripley), jeho mezinárodní obsazení diváky tolik nepřitahovalo a okázale velkofilmové reminiscence na Vzpomínky na Afriku se míjely s tím, co v druhé polovině devadesátých let nejvíc frčelo. Přeci jenom, v éře mezi Terminátorem 2, Dnem nezávislosti, Titanicem, Matrixem a Klubem rváčů takováhle oldschoolová (nebo rovnou zpátečnická?) romance nemohla uchvátit tolik diváckých srdcí. Přesto si dovolím tvrdit, že grilování Anglického pacienta je trochu nefér. V rámci svého žánru totiž jde o špičkové vyprávění, plné vášně, osudovosti a všech těch velkých momentů, díky kterým vznikají i velké hollywoodské bijáky. Trailer připomene všechny ty srdceryvné okamžiky v působivé hudební koláži, která by v HD samozřejmě vyzněla mnohem líp (i nedostupnost kvalitní verze vypovídá o vztahu diváků k filmu), nicméně i takto dokáže vyvolat emocionálně syté vzpomínky na rozmáchlou romanci. Bratři Weinsteinové ji tehdy dokázali svými dlouhými prstíky vnutit Akademii a my uvidíme, nakolik se jim něco podobného povede letos s Královou řečí. Colin Firth každopádně bude znovu u toho…