Jakkoliv jsem na střední škole patřil mezi pilné žáky dějepisu a fasoval jsem jedničky, kdybyste se mě zeptali na osudy Marie Antoinetty, zřejmě bych zablekotal něco o neslavném konci a dekadenci od hlavy k patě. Žádná data, žádné detaily, žádný hluboký vztah k napudrované evropské elitě. Na nový film Sofie Coppoly jsem si ale nešel doplnit vzdělání. Zajímalo mě jak jedna z mála režisérek, které jsem ochoten respektovat, zvládne něco tak náročného. Vždyť jde přece o portrét jedné z nejkontroverznějších postav historie, zasazený do velmi bouřlivého a opulentního prostředí pozdního baroka (nepanikařte, už tenhle termín nepoužiji). A jak se s tím Sofie vyrovnala? Absolutně po svém a k mé velké radosti i se zvláštní kombinací elegance a drzosti, která zřejmě mnohým nedá spát a donutí je napsat nejeden zlostný pamflet. Když se v sále rozsvítilo, padaly kolem mne ostrá slova a mnohdy skoro až urážky. Já se tajemně usmíval, s vědomím že jsem právě viděl jeden z nejzajímavějších a nejosobitějších filmů posledního roku. Tohle je k smíchu, pomyslíte si při pohledu na zahraniční kritiky. Ne, odvětím, tohle je Versailles.

Příběh patnáctileté Rakušanky Marie Antoinetty, která se přijela do Francie provdat za místního dauphina, který bude co nevidět pokukovat po králově trůnu, začíná na hranicích obou států. Roztomilá Kirsten Dunst se tu loučí se svou zemí, svobodou a roztomilým psíkem. Do nového života ji doprovází jen "poradce" (příjemně civilní Steve Coogan), bez kterého by si ani nezavázala korzet. Dauphin na tom není o nic lépe a krom jeho vášně pro hon a výrobu mechanických zámků lze v jeho očích vyčíst jen bezradnost a prázdnotu. Sofia Coppola neplýtvá na diváka sáhodlouhými dialogy, nerozptyluje ho daty nebo údaji o hrdinech. Všechno lze vyčíst z popisné kamery, která hltá každý pohyb hrdinů, každý záhyb jejich nechutně drahých a nesmyslně vypentličkovaných šatů, každý metr čtvereční samotného Versailles, které se brzy stává rovnocenným hereckým partnerem Kirsten Dunst a Jasona Schwartzmanna. Potřebujete emoce a nestačí vám zářivé barvy vpité do záběrů a podezřele dokonalá symetrie záběrů, která dává vyniknout slavnému francouzskému sídlu? Zapojte uši a vychutnejte mix moderní muziky, jenž dovede každé scéně vdechnout přesně definovanou emoci. Jste zmatení? Jste znechucení? Čekali jste konvenční historické drama s tradiční dějovou strukturou a velkým překvapením na závěr? Smůla na konvenci a tradice není v Marie Antoinettě místo, je to historický film, který předběhl dobu... barokní portrét v postmoderním rámu. Obávám se, že k jeho docenění bude potřeba moře času, ale mě stačilo pár minut v jeho společnosti a začal jsem si užívat i ty nejjemnější kontury.

Přirovnání k portrétu nevolím náhodou. Sofia Coppola se skutečně rozhodla radikálně experimentovat a tak se vykašlala na děj. Marie Antoinette je obrazem, ve kterém se nesmíte snažit číst. Je tu jen a jen proto, aby zprostředkoval emoce a atmosféru doby, aby poodhalil pozitivní tvář slavné šlechtičny. Chce ohromit a chce být obdivován, nikoliv pro svou inteligenci, nýbrž pro svou dekadenci a věrnost svého záměru. Neporovnávejte tehdejší poměry, nesmějte se za absenci historických dat nebo fakt, že hlavním tématem filmu jsou obyčejné dívčí problémy. Marie Antoinette je portrétem zmatené a naivní dívky a drží se této formulky neobyčejně věrně. Žádné pentličky, žádné politikaření, režisérka se naladila přesně na duševní vědomí předčasně zestárlých dětí z bohatých rodin, které ve všem tom luxusu a humbuku nikdy nestihly dospět. "Jsme moc mladí na to abychom mohli vládnout", prohlásí v klíčovém okamžiku Jason Schwartzmann a má naprostou pravdu. Sofia Coppola je zas příliš fascinována kouzlem Versailles a dekadencí, která na něm za časů Ludvíka XV. vládla, než aby se snažila naše hrdiny malovat v příliš komplexních barvách a dávat jim do vínku vlastnosti, kterými velmi pravděpodobně nedisponovali.

Je to špatně? Není. Sledovat dvě hodinky partu mladých a neklidných, kterak se ve videoklipových kolážích, složených z audiovizuálně dokonalých střípků celuloidové matérie, potácejí od ničeho k ničemu a snaží se zabít nudu nehorázným utrácením peněz svých poddaných, bylo neuvěřitelně osvěžující. Možná Sofia balancovala na hraně, když se nudu představitelů snažila přenést na diváka pomocí rafinovaného opakování hudebních motivů a dokonce i některých situací ve scénáři, ale když vidíte Kirsten Dunst, kterak zoufale hypnotizuje okno nebo do sebe láduje ze zoufalství už dvanáctý vídeňský sachr (korzety musely být tehdy velmi kvalitní, protože všichni vypadají neskutečně zdravě, především tedy čím dál tím sympatičtější Rose Byrne), nebo sledujete postupný vývoj postelových hrátek ústřední dvojice, musí vám dojít, že tohle ospalé tempo a hudební sinusoidy jsou tu proto, aby vám do hlavy propašovaly emoce hlavních hrdinů. Mezi filmovou nudou a nudou skutečnou je propastný rozdíl a už kvůli vynikajícím hercům a chvílemi bez servítek geniální kameře, nelze mluvit o nezdaru.

Marie Antoinette navíc není o nic "pomalejší" než Sofiiny starší filmy (Jen si vzpomeňte na úvodní pětiminutovku ze Ztraceno v překladu. Kdo by mohl zapomenout na pozadí Scarlett Johansson?) a není ani o nic prázdnější. Pokud budete hledat na obvyklých místech, odejdete s nepořízenou. Film neženou kupředu dialogy a pokud vás bude iritovat, že se o žádné z postav vlastně nic nedozvíte (v podstatě ani ten věk Marie Antoinetty, který mnohé vysvětluje), můžete rovnou vztyčit bílou vlajku. Tohle byl, je a bude především portrét stavící na myšlení hlavní hrdinky. Míra souznění režisérky s historickou postavou je neskutečná a tak se na plátno nedostane nic, co by mohlo působit jako přesah nebo snaha o morální uvědomění. Marie Antoinetta taková nebyla a tohle je film vyprávěný z jejího pohledu. Jakmile na tahle pravidla přistoupíte a poddáte se síle okamžiku, začne to do sebe zapadat.

Netradiční obsazení, netradiční hudba, všudypřítomné budování kontrastů. To všechno v sestřihu toho nejlepšího i nejhoršího z Mariina života. Opravdu je to takhle jednoduché a opravdu se uprostřed filmu nestane něco neočekávaného, co by vás posadilo na expresní kolej k ohromující katarzi. Proč vlastně? Protože film který zvenku vypadá tak nádherně a výjimečně nemůže být zevnitř tak jednoduchý a obyčejný? Na ta poslední dvě slova nedávám žádné pejorativní závaží, protože právě těchto vlastností si na Marie Antoinettě cením nejvíc. Motto "Prostě se bavit" bylo zjevně nejen zlatým heslem versaillské smetánky (a vedlo nakonec k zaslouženému úpadku), ale také vlastnoručním Sofiiným zadáním při samotné výrobě. A tak jsme se bavil od první vteřiny. Nikoliv na povel, ale proto že mi připadaly fascinující všechny ty malé detaily, kterých si všímáte, pokud neočekáváte moralitku za každým rohem. Ďolíčky ve tváři Kirsten Dunst, když zahlédne role brokátu na nové šaty. Usedavý pláč z bezvýchodné situace během které se jí výčítavé pohledy okolí zabodávají do zad. Její dětské nadšení z vlastní vesnické manufaktury nebo prostého východu slunce. Ve výsledku jde pořád jen o "světské" starosti jedné dospívající dívky. Proč v nich hledat něco víc nebo lamentovat nad tím, že v reálu to bylo jinak? Marie Antoinette je tak či onak reimaginací, adaptací velmi svérazně pojaté knihy, která si se skutečnou historií francouzského dvora příliš hlavu neláme.

Někdo se bude celou stopáž trápit hledáním neexistujících souvislostí, jiný se zas chytí Sofie za ruku a nechá se vynést do oblak. Cestou to nikde necukne a i když by se někomu mohlo zdát, že je ta obloha dál, než to na první pohled vypadalo, po cestě je toho k vidění víc než dost. Méně přemýšlet a více naslouchat. Zkuste prohlédnout za oponu z cukrových polev a rockových akordů... nenajdete tam moudra, najdete tam emoce. Někoho to může šokovat, jiného potěšit. Marie Antoinette je film, který budete nenávidět či milovat. Neexistuje nic mezi, protože Versailles je tak "jednoduché", že nepřipouští odstíny šedi.

Předchozí text se vám může zdát zmatený a roztěkaný. Je to proto, že Marie Antoinette se zuby nehty brání standardnímu myšlenkovému uchopení a částečně tu selhává i jindy neprůstřelná dojmologie. Došly mi znaky i nápady, ale v mojí mysli je Antoinetta stále živá a plná energie, která by vydala na úvahu, blog či téma. Proto neváhám sáhnout v hodnocení vysoko a nechat po sobě házet šutry. Každý z nás je čas od času mučedníkem, ale pokud věříte svým instinktům, můžete ustát s úsměvem na rtech cokoliv. Takže jen do mě, nenávistný dave s kopími a sudlicemi. Netvrdím, že Marie Antoinette je bez chyb a zbytečných banalit, ale má v sobě tolik elánu, drzosti a uhrančivé krásy, že mi dokázala zamotat hlavu a zpřeházet všechny myšlenky. A bylo to tááááákhle příjemné.