Marie Antoinette si při svém uvedení v Cannes vysloužila řadu nehezkých poznámek. Pokud se nám film nebude líbit, méně přemýšliví čtenáři nám proto budou nejspíš pod recenzí znovu spřádat spiklenecké teorie o tom, jak jsme podlehli tlaku lépe placených kolegů... už teď se moc těším. Ale pořád si nejsem dvakrát jistý, jestli jim budeme smět vyhovět – Sofia C. má alespoň z mého pohledu desetihvězdičkový průměr na film a story Marie Antoinette mě láká i po druhém traileru. Nehodlám zakrývat, že teaser byl lepší, údernější a atmosféra klubového koncertu New Order mu slušela ještě víc než nahá kůže Kirsten Dunst. Sestříhat regulérní ukázku je vždycky těžší, což platí i pro jemnou blondýnku, která se v patnácti stala těžištěm mezinárodních politických pletich. Některým pasážím sice citelně chybí tempo, lekci z historie z pohledu dívky vláčené vnějšími okolnostmi si přesto, i podle téhle ukázky, podtrhávám v kalendáři natřikrát růžovým fixem. Poslední půlminuta se totiž valí na té stejně podmanivé kytarové vlně, které jsem napoprvé vlepil pět hvězdiček, a dění okolo je minimálně z pohledu běžných dějinných fresek více než neokoukané. Pro dnešek proto alespoň „za tři a čtyři pětiny“ s očekáváním, že nám Kirsten zhmotní další smyslnou slečnu, která co do oduševnělosti tisícinásobně překonává její civilní projev (a ujíždí si na sexu stejně jako hrdinka Smrti panen). Konvenční nuda nehrozí.
