Je mi jasné, co si teď asi říkáte. Vážně tady Schindlerův seznam doteď neměl V.I.M.? Ano, jedná se o jeden z těch restů, na něž nejsme v redakci dvakrát pyšní. Kdy jindy ovšem tuto obří chybu napravit než v době, kdy tato filmová klasika slaví 30 let od svého vzniku. Byl to právě prosinec roku 1993, kdy spatřilo světlo světa jedno z největších děl Stevena Spielberga a jeden z nejdůležitějších počinů pojednávající o druhé světové válce. Film, co ani po více než čtvrt století neztrácí nic ze své jedinečnosti. Naopak, v některých svých motivech se zdá být v současnosti možná ještě silnější.

Na jednu stranu je těžké napsat o neuvěřitelném činu Oskara Schindlera něco nového. Chvalozpěvy na tuto filmovou klasiku jsou totiž tak velké, že je zná nazpaměť asi i člověk, který z nějakého záhadného důvodu snímek ještě neviděl. Jenže v tomto případě je opakování nejen matkou moudrosti, hlavně by se však na jeho sílu nemělo zapomínat. Spielberg totiž v tomto případě stvořil dílo, co toho řekne o hrůzách druhé světové války nejen mnohem více než učitelka dějepisu, ale dokáže i po dekádách předat všechny události v daleko tísnivějším, emotivnějším a znepokojivějším podání než většina následovníků, kteří se v uplynulých třech dekádách snažili takřka o to samé.

Schindlerův seznam je takřka uměleckým dílem, do něhož Steven Spielberg i kvůli svému židovskému původu vkládá i kus sebe a vytvořil tím svůj zdaleka nejosobnější počin. Počin, který zaujme nejen Spielbergovým jedinečným vypravěčstvím a extrémně vypiplanou režií, kde má každý záběr své jasné místo a umí pohltit stejně jako depresivní a neopakovatelná atmosféra. Na druhou stranu by bylo ovšem nefér, kdyby se v tomto případě opěvoval pouze režijní mistr, zde totiž byli na tvůrčím vrcholu takřka všichni. Kamera a jedinečné obrazové kompozice Janusze Kamińskiho se zde nesmazatelně zapsaly do dějin kinematografie, stejně jako nesmrtelné tklivé melodie Johna Williamse a asi nejlepší scenáristická práce Stevena Zailliana.

I díky nim stvořil Spielberg film, co dokáže prodat své poselství v každé vteřině i ve zprvu „obyčejné“ scéně (ikonické záběry na holčičku v červených šatech) a vytvořil pasáže, jež zvěrstva druhé světové ukazují ve své nejhrůznější podobě a divák je nikdy nedostane z hlavy, likvidací ghetta v Krakově počínaje (která je paradoxně emociálně destruktivnější i díky tomu, že se obejde bez Williamsova soundtracku) a prakticky každou scénou s Amonem Göthem konče. 

Právě v případě nacistického velitele pak Spielberg kromě hrůz války ukazuje i zlo ve své nejryzejší podobě a absolutní úpadek lidské duše jako takové. I po mnoha letech patří pro mě právě jeho scény k tomu nejmrazivějšímu a nejděsivějšímu, co jsem ve filmu kdy viděl. A to samozřejmě i díky absolutně démonickému Ralphu Fiennesovi. Čert vem Voldemorta, tohle je záporácká role, na níž by se v jeho případě mělo vždy vzpomínat. Stejně jako by se nemělo zapomínat na to, že i Liam Neeson a Ben Kingsley zde samozřejmě předvádí své životní výkony a každý z této trojice by si zasloužil Oscara. Paradoxně se ho nedočkal ani jeden z nich.

Schindlerův seznam tedy zůstává i po 30 letech výjimečným snímkem, jenž by chtěl mít ve své filmografii každý režisér. Spielberg svou jedinečnou vizí a citem vytvořil pohlcující dílo vyprávějící nejen o temné historické kapitole a úpadku lidství, ale vlastně také o naději, boji proti odpornému režimu a nesmírné touze přežít. Ano, je to pomalé, depresivní, v jistých okamžicích ne zcela divácky vstřícné a historici budou vždy poukazovat na nepřesnosti. Intenzivní a nepříjemné pocity, které v člověku snímek zanechá, si však asi každý z nás pamatujeme i po letech, stejně jako neoddiskutovatelnou filmovou hodnotu. Je to sice klišé, které nemám moc rád, ale zde ho prostě napsat musím – Schindlerův seznam je film, jenž by měl vidět každý a měl by se povinně promítat na školách. A nejen na nich.