Tak se to nakonec stalo. Nesmlouvavě velikášský Francis Ford Coppola po čtyřech dekádách dokončil svůj opus, který se dlouho neúspěšně snažil realizovat. Vždy však musel dát přednost lukrativnějším či smysluplnějším projektům, jelikož od jeho ambiciózní kombinace Langovy vizionářské sci-fi Metropolis a zabrušování do antické historie v čele se spiknutím kolem římského politika Catiliny dávala studia opakovaně ruce pryč. Coppolovi před očima stárnuli herci i potenciální spolupracovníci a nebýt ohromujícího úspěchu jeho vinic, díky nimž přestal být závislý na financování ze strany studií, nikdy bychom se Megalopolis nedočkali. Stejně jako u jiných legendárních nerealizovaných děl bychom tak mohli romanticky vzdychat nad tím, o jak ohromující kinematografický zázrak jsme přišli – což by ale nakonec vzhledem k výsledku nebyla vůbec špatná varianta.

Ať už se projekty do obávaného development hellu dostanou z jakýchkoliv důvodů, na výsledku se to téměř vždy podepíše. Aktuální snímek není výjimkou a Coppolovo čtyři dekády trvající sepisování poznámek o římské politice či dystopických vizích se přetavilo ve velmi nesourodou směsici myšlenek a nápadů. Nejvstřícnější reakce z letošních Cannes označovaly Coppolův vydupaný pomník za „beautiful mess“ a hlavně s druhou polovinou tohoto tvrzení lze bez uzardění souhlasit.

V tuhle chvíli pomiňme Coppolovy problémy s tím, aby své vysněné dílo vůbec uvedl v kinech, anebo obrovský kasovní průšvih, kterým novinka už v tuhle chvíli bez debat je a od čehož odklání pozornost veřejnosti snad jen jiná tragédie jménem Joker 2 – o tom si přečtěte v jiných článcích. Podívejme se raději na to, jak toto dvě a čtvrt hodiny dlouhé pásmo výjevů skutečně vypadá.

Megalopolis: FOTOGALERIE

Rámcový příběh je zasazen do futuristického Nového Říma, který kombinuje prvky italského hlavního města a New Yorku. V něm o popularitu mas soupeří stávající starosta Franklyn Cicero a architekt s rovněž nenáhodným jménem Cesar Catilina. Ten stojí v čele Plánovacího úřadu a dokáže zastavovat a trochu i vracet čas, což je jedno z mnoha lákadel, jež zde není ani dostatečně vysvětlené, ani smysluplně využité.

Cesar je také nositelem Nobelovy ceny za vynalezení materiálu s názvem megalon, pomocí něhož chce přetvořit problémy stíhaný Nový Řím na utopický Megalopolis. Když konzervativní starosta navrhuje řešit ekonomické trable postavením kasina, je jasné, které straně Coppola fandí – vize jeho favorita Cesara je však stejnou měrou vágní jako nerealistická. Tento hrdina se navíc utápí v alkoholu a pocitech viny kvůli nejasné smrti své manželky, což jsou další z mnoha a mnoha (a mnoha!) načrtnutých, avšak nedotažených motivů.

Cesarovu hrubiánskému charismatu podlehne i starostova chytrá, leč lehkovážná a zhýčkaná dcera s opět velmi doslovným jménem Julie. Časem se tak z filosofické sci-fi z blízké budoucnosti stane až soap-operové vztahové drama, což zase nevede k ničemu jinému nežli diváckému zmatku. K tomu si připočtěte bulvární reportérku Wow Platinum, zosobňující mediální bezskrupulóznost a schopnost prostředků masové komunikace ovlivňovat davy efektivněji nežli politické síly, dále dekadentního budižkničemu Clodia, jenž se postupně proměňuje v Donalda Trumpa a dokazuje, že krevní provázanost moderních patricijských rodin i ve futuristickém světě vede k degeneraci, nebo Cesarova řidiče s nehybnou tváří Laurence Fishburnea, jenž je z nějakého důvodu zároveň vypravěčem příběhu.

Jako vždy lze hovořit o soustředěném výkonu Adama Drivera coby Cesara, ovšem tentokrát není jisté, zdali sám herec věděl, na co se to vlastně soustředí. Zaujmou i Aubrey Plaza a Nathalie Emmanuel v hlavních ženských rolích, Shia LaBeouf jakožto Clodius dohání diváka k podobnému šílenství jako prý Coppolu na place, a chudáci Jon Voight a Dustin Hoffman leckdy působí dojmem, že ani nevědí, kde se to vlastně ocitli.

Coppola, hrdě vnášející své jméno i do názvu filmu, hned na úvod označuje vyprávění za bajku, Julie se nejednou obléká jako Červená Karkulka, Cesar nevyžádaně přeříkává celý (!) Hamletův monolog „být, či nebýt“. Nepřehlédnutelné jsou i leckteré hitchcockovské odkazy a tu a tam zazní též poetické vložky jako „když mám hýždě hladké, mstít se je sladké“. Celé dílo působí silně dadaistickým dojmem, zřejmě jde však paradoxně o daň za přespříliš dlouhou přípravu – film je tak přehlcený idejemi a nápady, že nedokáže koherentně odvyprávět a uspokojivě uzavřít žádnou z načrtnutých linek.

Jde bezesporu o exces, karneval tvůrčí energie, jež není kontrolována a korigována kauzalitou či racionalitou. Možná se jednou filmové vyjadřování posune tak výrazně, že bude možné Megalopolis číst jako průkopnické dílo, jež předběhlo svou dobu. V tuto chvíli však nemáme nástroje k tomu, abychom pochopili, jak je možné, že tenhle finální střih přišel Coppolovi jako to nejlepší, co lze z daného materiálu stvořit. Leckteré scény přitom nezapřou působivou energii a budí naději, že někde hluboko se skutečně nachází dobrý film; je však pohřben pod nánosem nonsensu a zahleděnosti do sebe sama.

Přehrajte si trailer Nabízí se přirovnání třeba ke Gilliamovu Muži, který zabil Dona Quijota, což je ale v tomto srovnání velmi střízlivý, umírněný a přísně soudržný titul. Na scénách opulentních večírků je však vidět, že Coppolovi už asi definitivně ujel vlak – i tyto, k dynamickým a nestřídmým rejům vybízející momenty jsou totiž ve srovnání s tvorbou Baze Luhrmanna či Damiena Chazelleho podány zcela bezkrevně a nezáživně. Třeba by časem mohl vzniknout dokument mapující celé čtyři dekády prodchnuté snahami o realizaci tohoto díla, díky čemuž bychom mohli pochopit, kdy a kde se to všechno rozsypalo. A nejspíš by se jednalo o lepší film, než jaký nám Coppola nakonec nabízí.