Zase jednou, ehm, nebudu objektivní. Polemiky o subjektivitě či objektivitě recenzní práce se budou vést věčně, tentokrát si však svou pozici uvědomuju výrazněji než jindy, tak na ni raději upozorním hned. Mám velkou slabost pro donquijotskou poetiku, zromantizované nahlížení na svět a všechny ty posmutnělé myšlenky o vymírajícím rytířství. Zároveň obdivuju i Terryho Gilliama, a to navzdory jeho tvůrčímu poklesu v poslední více než dekádě. Muž, který zabil Dona Quijota tak pro mě od začátku byl nejočekávanějším filmem letošních Varů a nebojím se to přiznat. Možná i proto jsem si ho totiž tak užil.

Někdy od konce osmdesátých let se Gilliam snažil donquijotskou tematiku nějak uchopit, nakonec se dostal až k natáčení s Jeanem Rochefortem a Johnnym Deppem. To skončilo jednou z nejslavnějších pohrom v dějinách filmu, kdy se pokazilo všechno, co mohlo, a dílo nakonec nevzniklo. Pokud jste neviděli, mrkněte na dokument Ztracen v La Mancha, který Gilliamovy útrapy barvitě popisuje. Projekt byl na dlouhou dobu uložen k ledu a mohl se řadit k těm nejznámějším případům snímků, co se nikdy nenatočily. Poslední roky se však věci daly do pohybu, a i když Gilliam ještě bude řešit nějaké ty soudy se zhrzenými ex-producenty, výsledek je konečně na stole. Tedy na plátně.

Popisovat příběh je u Gilliamových filmů vždycky ošidné, lineární narace totiž do jeho pojetí zrovna nepatří. Ústřední postavou je nicméně filmový producent Toby (v obětavém podání Adama Drivera), který před lety ve Španělsku natáčel adaptaci Dona Quijota a nyní se vrací na místo činu. Minulost se prolíná s přítomností, realita se sny a divákovy smysly dostávají přesně ten nápor, jaký v Gilliamově podání máme rádi. Vedle Drivera se motají i Jonathan Pryce v „roli“ (až film uvidíte, tak ty uvozovky pochopíte) Dona Quijota, producentský boss Stellan Skarsgård a jeho mladá nabíječka Olga Kurylenko, a samozřejmě talentovaná Joana Ribeiro v úloze Dulcinei. Je to povedená sestava, ale snímek stojí na něčem úplně jiném.

A to na Gilliamově nekonečné fantazii. Obdivuju, že i pár let před osmdesátkou dokáže používat filmový pás jako hřiště, jež slouží pro projekci jeho nápadů a zájmů. Chaotickým a zcela neuspořádaným způsobem se vyjadřuje k politice, společnosti, hodnotám a vůbec čemukoli. Putin je zosobněn postavou ruského oligarchy, Trump přímo jmenován. Proměna mravů, penězi ovládaná společnost, iracionální obavy z terorismu, zaprodání duše umělce či těla ženy. Kritici tohoto snímku (a že jich je a bude hodně) si právě na této záměrně nedotahované snaze o komentování celého světa smlsnou. Člověk často neví, co si o dané scéně myslet, a má důvodné pochybnosti, zda to ví alespoň režisér. Takový nespoutaný přístup mě ale baví, a když to Gilliam ve druhé polovině rozjede naplno, rád mu odpustím i občasnou repetitivnost a utahanost.

Ano, vedle starších klasik šestého Pythona bude Quijote trochu chudším příbuzným, ale zdaleka ne tolik, jak hrozilo - možná i díky dostatečné sebeironii, která komentuje některé katastrofy předchozí nepovedené produkce, či metahumoru odkazujícím i na samotné Monty Pythony. Z celku budete zmateni, ale na úrovni jednotlivých scén je zábava bez přehánění fascinující.

Na to vše se navíc můžeme dívat ještě z jedné roviny. Donquijotská poetika, o níž jsem psal na začátku, stojí na imaginaci, nejednoznačnosti a matení publika. Kde je pravda? Je bláznivější Quijote, nebo svět kolem něj? Ruku v ruce s tímto přístupem jde těžko uchopitelná forma a načrtávání světa tak, jak bohužel je, s tím, jaký by mohl být. A to bez dalších narativních berliček, jež by nám pomohly v orientaci. Výsledek je vjemově bohatý, náročný na pozornost a chápání symboliky, ovšem na několika místech i funkčně dojemný. Gilliam si uvědomuje, že pro Dony Quijoty v dnešním světě není místo (což ostatně nebylo ani ve středověku), ale nehodlá se s tím smířit a vysílá je bojovat s dalšími větrnými mlýny až navěky. Jeho zarputilost při tvorbě tohoto snímku samozřejmě dokazuje, že jedním z nich nakonec sám je. A já mu za to tleskám.