Přistup blíž, zážitků máme plnou spíž! Pro malé, pro velké, pro tlusté i pro tenké. Čtenáři slyš, teď pravdu zvíš. O obětech i dobrých skutcích, o podvodech a temných schůdcích. Vedou přímo do pekla, duši, jež zlem roztekla. Chceš-li slyšet víc, chyť opony líc... abys zjistil, že zatím nevíš zhola nic!

Jestli vás úvodní rýmovačka, psaná na koleně, začala uvádět do polospánku, zřejmě patříte ke skupině diváků, která u Gilliamových filmů po půlhodině zařezává - pokud se tedy na plátně neobjeví někdo z Monty Pythonů nebo Bruce Willis. Špatná zpráva pro vás je, že Imaginárium je klasický Gilliam - dost možná úplně nejgilliamovitější. Což je zároveň dobrá zpráva pro ostatní, protože Terry umí svěřených pětačtyřicet milionů roztočit napříč nepřízni osudu, všudypřítomným poskokům producentů (předpokládám, že vypadají tak trochu jako Tom Waits v tomhle filmu) a dnešním cenám za jednu vteřinu renderovaného fantaskna. Nahlédnutí do roztodivně zatočené mysli britského snílka ovšem patří k zážitkům, které byste si neměli odpustit. Navzdory úmrtí Heatha Ledgera a "dohrání" jeho role třemi dalšími herci (Johnny Depp, Jude Law a Colin Farrell) drží Gilliamův scénář pohromadě, částečně i proto, že se jedná o cirkusovou verzi faustovského mýtu, ve které útržkovitě přeskakujeme z atrakce do atrakce a necháváme se unášet fantazií. Jak vlastní, tak úplně cizí. Obří chrámy poletující v oblacích, realita, kterou lze roztříštit na tisíc malých střepin, zatáhnout jako závěs nebo zmuchlat do malé kuličky. Jakmile skrz zrcadlo vstoupíte do Parnassovy mysli, vše skutečné zmizí v nenávratnu. A jakkoliv tu nepotkáte králíky s hodinkami nebo Srdcovou královnu, jedno je jisté - Alenka by se tu rozklepala strachy a nakonec by, vedena nižšími pudy, skončila v Satanově náruči.

Dr. Parnassus totiž není žádné neviňátko. Jeho potulné divadélko s kulisami z bůhvíjakého století projíždí současným Londýnem a opulentní show je ve skutečnosti pouze hrdlem zatracení, které se chystá spolknout pár černých duší. Samotnému Parnassovi je dobře přes tisíc let a za svou nesmrtelnost vděčí paktu s ďáblem - sem tam pár dušiček a léta budou utěšeně přibývat. To je ovšem pouze jedna část dohody, ta druhá se týká Parnassovy sličné dcery. Tak či onak je dohoda v ohrožení, protože na kýčovitou cirkusovou show nemají moderní Britové náladu. Parnassus potřebuje spásu z nebe, ale do cesty mu přichází spíš čertovské štěstí. Najde totiž pod mostem oběšeného mladíka Tonyho (Heath Ledger), který přežil jen díky mosazné píšťalce v hrdle (stará finta). Vůbec nic si nepamatuje, ale protože se mu líbí Parnassova dcera, rozhodne se Imaginárium zmodernizovat a vystupovat v něm jako hlavní lákadlo. Do Parnassovy mysli tak vstupuje čím dál tím víc lidí a ďáblův úsměv se spokojeně zakřivuje.

Zápletka je prostá, ale co byste chtěli od faustovského mýtu, který je pouze mírně vylepšen o přenášení outěžku na potomky. Gilliam v podstatě vypráví temnou pohádku pro jedenadvacáté století. V soutěži čarokrásných výjevů vlastních fantazií, které se zhmotňují přímo před očima účastníků, a ďábelských pastí, do nichž kráčíme vlastními rozhodnutími, hrají prim vizuální nápady, proměny kulis i postav (s každým průchodem skrz zrcadlo se Tonyho podoba mění - proto ho mohou hrát čtyři různí herci). Tady se Gilliam topí v zápletce, ale zároveň ji vyzdvihuje svým osobitým viděním světa kolem sebe i v sobě. Kontrapunkt dvou realit je trochu otupený Ledgerovým skonem (spousta scén z té skutečné reality pravděpodobně byla krácena nebo vůbec nevznikla), ale přesto zůstává Imaginárium především jeho hereckým koncertem. Taktovku mu nesebrali ani tři náhradníci - kteří se snaží vklouznout do jeho střevíců, nikoliv tvrdohlavě tlačit svůj vlastní styl, ani uhrančivá Lily Cole nebo neustále vrčící Christopher Plummer, jenž zjistil, že před věčným údělem nelze utéct.

Obávám se však, že i bez vynucených změn ve scénáři by byl Gilliamův film stejně roztěkaný. Variace na Fausta sice funguje jako skruž dějové linky, ale film se po úvodním náčrtu velkého údělu trochu necitlivě láme, když řešíme Tonyho civilní problémy a vůbec nepříjemnosti, které naší potulné chásce z jiného světa a doby, přináší londýnská realita roku 2009. Gilliam se snaží prvky "špinavé současnosti" zakomponovat i do oněch fantaskních výjevů (roztomilou ironií budiž, že věrozvěstem pravdy je zde bulvární deník The Sun), ale jako by ona šedá moderna byla nekompatibilní s jeho staromilskými nápady a ikonickými výjevy, ve kterých Jude Law jako Tonyho alter-ego utíká před ruskou mafií na obřích chůdách. Je to, jako když k párku servírujete šlehačku a steak podáváte na vanilkové zmrzlině. Originální, netradiční a podivínské. Nikoliv za každou cenu nebo samoúčelně, ale vykládejte to hostům v restauraci, kteří čekali na svíčkovou.

Jejich smůla, že si nepřečetli jméno kuchaře! I přes prudké změny v tempu a snahu sedět na několika židlích (ta londýnská je přitom tak povrchní a nezajímavá) se Gilliam vrátil ve formě, která umožňuje vyhlížet Dona Quichota s jiskrou v oku a úsměvem v duši. Imaginárium můžete brát jako protažení kostí po nepříjemném pádu (Bratři Grimmové) - jako další úspěšný zářez a vzdor okolnostem. Heath Ledger si nemohl zasloužit lepší existenciální tečku. A vy zjistíte jediné - jakmile se do toho steaku se zmrzlinou jednou dáte, neskončíte u prvního sousta. Bude vás totiž zajímat, jestli i to další chutná tak roztomile divně. Bon Appetit!