Pro málokterého tvůrce platí přívlastek „svérázný“ s takovou silou jako pro Leose Caraxe. Francouzský filmař má na kontě po desítkách let trvající kariéře pouze několik filmů, ale jeho donedávna poslední snímek Holy Motors z roku 2012 vzbudil velký rozruch a dostal se do řady žebříčků nejlepších filmů minulé dekády. Už proto si tedy novinka Annette, jež měla premiéru před pár dny jako zahajovací film festivalu v Cannes, zaslouží velkou pozornost. Zatímco k Holy Motors jsem si hledal cestu poměrně složitě (a dosud jsem ji úplně nenašel), Annette si mě ve druhé minutě omotala kolem prstu a další dvě a čtvrt hodiny nepustila. Už teď mohu s čistým svědomím říct, že Annette pro mě bude jeden z nejzajímavějších letošních filmů a velmi se těším na druhou projekci. Láska na první pohled však nebývá zárukou bezproblémového vztahu.

Vznik filmu byl poměrně nestandardní. Nápad se totiž nezrodil v Caraxově hlavě, nýbrž za filmařem přišli členové rockové kapely Sparks, která se vodám mainstreamu vyhýbá už přes 50 let a o níž též dokončuje Edgar Wright svůj dokumentární debut. Bratři Ron a Russell Mael jsou podepsáni nejen pod soundtrackem, ale i pod scénářem, který dávali společně s Caraxem dohromady. Vzhledem k tomu, že režisér film věnoval své dceři (jak je na samém začátku i vidět), je však jasné, že tu nejde o žádnou námezdní filmařinu, nýbrž hluboce osobní dílo všech zúčastněných. A je to znát.

Příběh je muzikálově prostý a přímočarý: Muž a žena se zamilují, založí rodinu, postupně se vše zkomplikuje a tragicky vyhrotí. Mužem je stand-up komik Henry v soustředěném podání Adama Drivera, ženou operní diva Ann, kouzelně ztvárněná Marion Cotillard. Třetím do party je Annin klavírista, jehož příspěvek do příběhu sice působí poněkud nadbytečně, ale alespoň má Simon Helberg šanci vymanit ze škatulky Howarda z Teorie velkého třesku. Ústřední pár však představuje klasické schéma kráska a zvíře, jelikož Henry je hrubiánský a živočišný performer, jenž si libuje v urážení publika, zatímco Ann je všemi milovaná, něžná a křehká pěvkyně. Po narození dcery jménem Annette se začnou vztahové problémy, během zamilovanosti tak samozřejmě přehlížené, zvýrazňovat až do rozměrů antické (či operní) tragédie. Víc netřeba prozrazovat, protože příběh je beztak jen odrazovým můstek k něčemu mnohem zajímavějšímu.

Všechny chytrácké řeči, které budou v dalších odstavcích následovat, by však neměly zakrýt fakt, že oproti zmíněným Holy Motors se jedná o velmi divácky vstřícný film. Různým rovinám výkladu se sice budete bránit těžko, ale věřím, že to jde – Annette totiž funguje i jako výpravný a řemeslně velmi zdařilý muzikál.

Zároveň však naťukává spoustu zajímavých témat. Toxická maskulinita, manipulace ve vztahu, zneužívání dětí i žen pro svůj prospěch, roviny vysokého a nízkého umění, mnohoznačné postavení bulváru ve společnosti i nebezpečné nahlížení do propasti svého nitra. Caraxovi se daří tepat do zákoutí zábavního průmyslu prostřednictvím žánru, jenž byl dlouho jeho výkladní skříní – totiž muzikálu. Žánrovou předvídatelnost a klišé využívá Carax ve svůj prospěch, neboť dokáže neustále překvapovat, a přestože se rámcový příběh ubírá očekávatelným směrem, v jednotlivostech dominují nečekaná rozhodnutí a záměrná nenaplňování diváckých očekávání. Občas u nevydařených filmů píšeme, že jsou nechtěně i svou vlastní parodií – u Annette to však platí obráceně, totiž původně podvratná parodie na muzikály se nakonec ukazuje jako výborný muzikál sám o sobě. Znamená to, že se Carax a bratři Maelovi chytili do vlastní pasti a snahou o antitezi potvrdili tezi? Anebo stvořili dokonalou syntezi muzikálové esence na jedné stránce a vymanění se z žánrových okovů na straně druhé? Popravdě – nevím. Ale velmi mě baví nejen o takovém filmu přemýšlet, ale rovněž jej sledovat, a to dokonce i ve chvílích, kdy nastavenou laťku kvality udržet nedokáže.

To se totiž několikrát stane a po špičkové úvodní půlhodině, kterou bych hodnotil absolutoriem a označil za novodobou klasiku, se začnou kupit místa, v nichž příběh přešlapuje na místě. Přitom rozsáhlá expozice, v níž jsou představeny nejen postavy, nýbrž i divadlo jakožto prostor jejich působení, skvěle tematizuje otázky kolem pravdivosti fikce či fikčnosti reality a divák nepřestává žasnout. Později však už nelze říct, že by každé tvůrčí rozhodnutí bylo dokonalé, a snímek se ve střední části potýká se ztrátami tempa i zaškobrtnutí v tom, co a proč chce vlastně říci. Ale ani tehdy nepřestává být Annette podnětným zážitkem, minimálně na meta-úrovni divácké zkušenosti. Závěr je však bez debat skvělý, ozřejmí několik nejasných bodů a stylově zakončí tuhle velikášskou show. V každou chvíli navíc přetrvává přesvědčení, že Carax přesně ví, co dělá, a má diváka v hrsti.

A ještě jednou se vrátím k začátku filmu. Úvod totiž svým precizně připraveným a na jeden záběr nasnímaným hudebním číslem dá vzpomenout na La La Land, k němuž i zbytek filmu představuje zajímavý protipól. Zatímco spojení Damiena Chazella a Justina Hurwitze vedlo k modernizaci klasických hollywoodských zpívánek, Carax s bratry Maelovými své inspirační zdroje obracejí naruby a odkazem a zároveň vymezením vůči tradici vytvářejí dílo, jehož hravost a nadčasovost je srovnatelná třeba s Moulin Rouge. Vizuální podmanivost, vysoká míra stylizovanosti i čarokrásná práce s barvami však spojuje všechna tato díla – a zároveň se tak ukazuje, v jaké společnosti se francouzská novinka ocitá.

Titul soundtracku roku je vzhledem k žánru a mému nadšení asi samozřejmostí, vedle chytlavé hudby však stojí za zmínku i záměrně vyprázdněné texty, často sestávající pouze z několika málo vět a pregnantně popisující, co má daná skladba sdělit. Ústřední zamilovaný motiv se tudíž jmenuje „We Love Each Other So Much“ a Driver s Cotillard v něm do zemdlení opakují především tuto větu. Snaha dostat se na dřeň je nesporná, osekání muzikálových kudrlinek tomu značně napomáhá, přitom však bez ztráty (no, dobrá, spíše jen s minimální ztrátou) atraktivnosti pro diváka.

Přehrajte si trailer Leos Carax natočil jeden z nejpodnětnějších a nejoriginálnějších filmů letošního roku, to si můžeme říct narovinu. Obětavé herecké výkony, dlouhé komponované záběry, chytrá práce s žánrovými konvencemi i vydařená hudební složka jsou dominantami tohoto podvratného muzikálu, který bezesporu leckomu nesedne. A já mu to nebudu mít za zlé, zároveň si však svoje nadšení a opojení, které mě v téhle míře potká tak jednou až dvakrát do roka, rád vychutnám naplno. Kdo téhle přesahové rockové opeře dá šanci, ten ji aspoň pár dnů rozhodně nedostane z hlavy.