Předchozí chválené filmy Ariho Astera Slunovrat i Děsivé dědictví lze bez problému žánrově zařadit mezi horory, přičemž se spíše než na klasické lekačky spoléhají na stísňující atmosféru s přesahem do psychologických či společenských témat. Novinka oproti tomu hororová v podstatě není – lekačky zcela chybí a namísto šíření hrůzy jde o navození zúzkostňujícího pocitu v souladu s prožíváním hlavního hrdiny. Hororoví fanoušci natěšení na další vyloženě děsivý Asterův kousek tedy mohou být zklamáni, jelikož On se bojí splňuje standardy spíše psychologického thrilleru, navíc s výrazně surrealistickými prvky. Jedno zásadní pojítko s Asterovými předchozími filmy se však přesto nabízí – i nový snímek zprostředkovává ponor do roztříštěné mysli překypující ambivalentními a nevysvětlenými tématy namísto toho, aby se zcela uměřeně soustředil na jeden důsledně rozpracovaný motiv.

Pro Astera se tentokrát zjevně jedná o velmi osobní téma, přestože v rozhovorech hovoří o skvělém vztahu se svou matkou. Vychází ze svého kraťasu z roku 2011 pojmenovaném prostě Beau. Zápletku sedmiminutového filmu o neurotickém muži, který se chystá na návštěvu matky, když v tom mu někdo ukradne klíče od bytu, zpracovává první ze čtyř kapitol aktuálního celovečeráku.

On se bojí: FOTOGALERIE

Vycukaný slušňák Beau jen těžko přežívá ve světě, který mu přijde velmi nepřátelský, a přestože se ke všem snaží chovat s až přehnanou úctou, ke štěstí to nevede. Prochází ulicemi plnými nepříjemných či přímo nebezpečných lidí, bydlí v nehostinné bytovce a jedinou útěchu představují návštěvy terapeuta. Právě tam začíná i vyprávění a rychle se dozvíme, že zdrojem Beauových nejistot je jeho vztah s matkou. „Kdybyste měl žízeň, ale z vody ze studny by se vám udělalo zle, vrátil byste se k té samé studně a čekal, že voda bude v pořádku?“ pokládá terapeut sugestivní otázku v reakci na to, že se Beau zase chystá navštívit svou matku.

Úzkostný, nesamostatný Beau je fixovaný na matku, která ho zjevně emočně vydírá. Pasivní ne-hrdina se následně dozví, že jeho matka tragicky zemřela, a proti své vůli se ocitne na cestě vnitřní proměny. Zdálo by se, že nyní konečně může svobodně prozkoumávat svět, ale svazující pocity viny stále převažují. Během hned několika momentů se Asterovi výborně daří předat pocit, že emočně zneužívaný člověk je jen pozorovatelem vlastního života, v němž nemůže ovlivnit téměř nic. Beau se přitom až zpětně dozvídá, jak narativ vystavěný rodiči vlastně nedává smysl a že jeho sebeobviňování souvisí jen s výchovnou strategií kontrolující matky.

Přísně strukturované vyprávění lze rozdělit do čtyř částí a závěrečného dodatku, přičemž rozhodně zamrzí, že laťku nastavenou v úvodu se nepodaří udržet až do konce tříhodinové stopáže. Ta je sice rozhodně nafouklá v tom smyslu, že by mnoho scén šlo obměnit či zcela vyřadit a na vyznění by se to projevilo jen minimálně; zároveň ale film nikdy nezačne vyloženě nudit či drhnout a každá sekvence je fascinující jiným způsobem. Snad jen v kostrbatých dialozích utopený závěr by zasloužil trochu provzdušnit, emocionálních vrcholů se tedy divák dočká už o něco dříve. Ty ale stojí za to.

Ať už sledujeme Beauovo přebývání u dobrosrdečné rodiny upomínající na Misery nechce zemřít, divadelní meta-představení v hamletovském duchu či pozdější střetnutí se znepokojivě pudovými složkami vlastní osobnosti, Aster ve spolupráci se svým pravidelným kameramanem Pawlem Pogorzelskim vytváří mistrně zkomponované obrazy, díky využití dlouhých záběrů často zdůrazňující Beauovu nerozhodnost a neschopnost vypořádat se s daným okamžikem. Aster navíc s gustem vkládá množství černohumorných vsuvek, díky čemuž se při sledování snad i párkrát zasmějete – ale v duchu Beauovy psýché to bude smích poněkud provinilý.

Protagonistovo skákání v čase prozrazuje snovou, a tedy nekauzální logiku většinu dějů, což pro leckteré diváky bude jistě náročné (až otravné), výsledkem je však kaufmanovský labyrint jedné zbídačené mysli. Možná se vám při sledování vybaví i tituly jako Rosencrantz a Guildenstern jsou mrtvi, Zelený rytíř, Men, matka!, pinkfloydí The Wall či nedávná Velryba a Bílý šum. Všem těmto filmům můžete zcela propadnout, anebo je vmžiku odsoudit, zaručit se však nedá ani jedno – a to platí i pro Asterovu novinku.

Přehrajte si trailer Výsledek se vzpouzí jednoznačným interpretacím, přestože po více zhlédnutích by vyznavači psychoanalytických výkladů jistě přišli s věrohodným vysvětlením všech symbolů. Na film se však lze emočně a prožitkově velmi dobře napojit a procházet Beauovým příběhem s osobním zaujetím navzdory všem odbočkám a zdánlivým nesmyslům – o něčem takovém si třeba Iñárritovo Bardo mohlo nechat jen zdát. Nejdelší a také nejdražší film studia A24 si tedy pozornost rozhodně zaslouží, ke kafkovskému mixu psychologické tryzny a surrealistické kalvárie je však nutné přistupovat s velkou opatrností.