Bílý šum: Recenze
13:00 | 07.01.2023 |
Newyorský rodák a konverzační mág Noah Baumbach se od skromných filmařských začátků v 90. letech dopracoval až k oscarové nominaci za Sépii a velrybu či nezávislému hitu Frances Ha. Meyerowitzovic historky (nový výběr) z roku 2017 potvrdily jeho status nového Woodyho Allena a díky o dva roky novější Manželské historii se definitivně dostal do ligy áčkových režisérů, jejichž věhlas přesahuje specifická cinefilní prostředí. Stejně jako rozvodová elegie s Adamem Driverem a Scarlett Johansson měla i jeho novinka premiéru na benátském festivalu a už v té chvíli bylo jasné, že tenhle kousek rozhodně nebude pro každého.
Jako zdrojový materiál si totiž Baumbach zvolil román Dona DeLilla, který se po vydání v polovině 80. let zařadil nejen mezi etalony americké postmoderny, ale i mezi v podstatě nezfilmovatelná díla, jež musejí zůstat jen na papíře. V tomhle ohledu Bílý šum připomíná třeba Vonnegutovu Snídani šampionů, která se k nelibosti fanoušků knihy též dočkala filmové adaptace. Její režisér Alan Rudolph však nedosáhl filmařských kvalit Baumbacha, a tak byl sled podivně nesourodých a záměrně vykloubených obrazů přijat ještě výrazně negativněji.
Do fyzikálních definic raději zabrušovat nebudeme, metaforicky se ale bílý šum používá pro označení zvuku, který vytváří nerozlišitelný proud hluků na pozadí. DeLillo ve své knize takto nazval souhru nenápadných společenských a kulturních faktorů bránících jedinci v uskutečnění jeho osobních cílů. Mezi ně patří nestřídmý konzumerismus, konspirační teorie, nesmyslně přeintelektualizované univerzitní prostředí, rozpadající se tradiční pojetí rodiny, ekologické katastrofy zapříčiněné lidským působením či hluboce zakořeněné sklony k násilnostem. To všechno zní poněkud povědomě, že? Zdá se, že žádný z těchto problémů za poslední čtyři dekády nepodařilo umenšit, naopak leckteré ještě nabobtnaly. V tomto ohledu dává Baumbachova volba jednoznačně smysl.
Ne náhodně se ocitáme v roce 1984, kdy sledujeme jednu neobyčejnou rodinu na americkém předměstí. Jack Gladney (v podání neforemně pupkatého Adama Drivera) na místní univerzitě vyučuje Hitlerovská studia, což je obor, který sám založil. Navzdory této specializaci neumí německy a tajně si doplňuje vzdělání. Společně se svou čtvrtou ženou Babette (Greta Gerwig s nepřehlédnutelně osmdesátkovým účesem) vychovává čtyři děti, přičemž pouze to nejmladší je jejich společné. Svérázná patchworková rodina však vcelku funguje až do chvíle, kdy poklidný život plný všedního hašteření naruší nepředvídatelná katastrofa.
Ta je označena jako „vzdušný toxický jev“ a spočívá v tom, že v ovzduší se objeví nebezpečné látky, kvůli nimž je třeba nosit roušky a jejichž důsledky jsou v prvních okamžicích zcela nepředvídatelné a rozporuplné. Podobností s okolnostmi covidové pandemie si rozhodně nelze nevšimnout, přestože stádové chování jedinců, přehlcenost veřejného prostoru dezinformacemi i bezmocnost a aroganci institucí tváří v tvář neznámému jevu prorocky popsal už DeLillo.
Snímek je rozdělen do několika kapitol, což pochopitelně vychází z předlohy. Do už tak zmateného snímku to však žádnou strukturu nepřidává a je tudíž spíše ilustrací Baumbachových problémů s adekvátní adaptací náročné knihy. Newyorský autor vycházel z literární předlohy vůbec poprvé, k čemuž si ideální látku rozhodně nevybral – a přestože se jí zhostil bezesporu sveřepě, dílo nepůsobí koherentně a uceleně. Jde spíše o proud výjevů, někdy podnětných, někdy zábavných, leckdy však zcela zaměnitelných. Opět tedy můžeme sledovat nemilý fenomén, jenž se v podobně autorských kolážích často vyskytuje – pokud by na podlaze střižny zůstalo mnohem více materiálu, pro přehlednost, poutavost i vyznění nyní dvě a čtvrt hodiny dlouhého snímku by to bylo jen dobře.
V centru těkavého, zabíhavého vyprávění je strach ze smrti, k němuž se oba hlavní hrdinové staví po svém. Jack obdivuje, že Hitler dokázal v podstatě obelstít smrt, jelikož si svými činy získal neutuchající pozornost celého lidstva. „Každým aktem plánování se přibližujeme smrti,“ snaží se intelektuálně zkrotit svůj nejhlubší strach. Zato Babette dává přednost experimentálním lékům. Postavy odmítají přijmout vlastní konečnost a není náhodou, že se o závažných tématech často baví v supermarketu, tomto nepřiznaném centru rodinného života a amerických hodnot.
Přehrajte si trailer Vychrlené nápady místy dají vzpomenout na Stepfordské paničky, K zemi hleď!, nedávné To nic, drahá či nedávné Iñárritovo Bardo, v jednom momentu nelze přehlédnout aluzi na slavný monolog z Televizní společnosti. Film neustále střídá žánry a nálady, a to v takovém tempu, které je pro většinu diváků zjevně neusledovatelné – nízká hodnocení na hned několika uživatelských databázích jsou toho důkazem. Ale když už se člověk tou intelektuální slotou probrodí, možná v něm něco zůstane – ovšem spíše jako podnět k dalším debatám nežli díky strhující průbojnosti samotného filmu. A to je oproti řadě předchozích Baumbachových děl přece jen krok zpátky.
Verdikt
Rimsy
Bílý šum je alegorická konverzační romance s příměsí černohumorné satiry – anebo také cokoli jiného. Noah Baumbach využil nápadité předlohy a silné herecké sestavy k filmu, který je v mnoha scénách a jednotlivostech poutavý, v součtu však přehlcený a rozpadlý. Zajímavý experiment rozhodně ano, ale zlomové autorské dílo nikoli.
Vaše hodnocení
Hodnocení čtenářů
- 3/10
Cross
- 8/10
the dark knight
- 6/10
Nexus6
- 4/10
pepo
- 5/10
krumlajs
- 5/10
Ironhead
- 7/10
Perun
- 1/10
maddy1111
- 3/10
tata73
- 5/10
xardas93
- 6/10
Delui
- 4/10
esmo
Registrace
- Komentovat a hodnotit filmy a trailery
- Sestavovat si žebříčky oblíbených filmů a trailerů
- Soutěžit o filmové i nefilmové ceny
- Dostat se na exklusivní filmové projekce a předpremiéry
Zapomenuté heslo
Přihlášení
Registrace
- Komentovat a hodnotit filmy a trailery
- Sestavovat si žebříčky oblíbených filmů a trailerů
- Vytvářet filmové blogy
- Soutěžit o filmové i nefilmové ceny
- Dostat se na exklusivní filmové projekce a předpremiéry