Už od prvního traileru bylo jasné, že nový snímek Olivie Wilde bude daleko ambicióznější než její prvotina bizarně přeložená do češtiny jako Šprtky to chtějí taky. Luxusní obsazení v čele s Florence Pugh, Chrisem Pinem a Harry Stylesem jsme zde sledovali v dokonalých padesátkových kulisách, postavení žen a mužů křičelo Stepfordské paničky, až příliš pohádkový život pro změnu dával vzpomenout na kultovní Truman Show a vizuální lákadla z utopického pouštního městečka zase připomínala tvorbu Christophera Nolana. První reakce z festivalů ovšem naše očekávání rychle zchladila, a před projekcí tak nezbývalo než doufat, že se nadějné, byť v kontroverzích utápěné režisérce podařilo přijít alespoň se solidním příspěvkem do žánru realitu ohýbajících sci-fi.

A já vám už takhle z kraje můžu říct, že povedlo. To nic, drahá je, když nic jiného, skutečně působivě natočený, ozvučený a navzdory spekulacím kolem jistého zpěváka/herce i zahraný film, jehož vady na kráse sice poněkud sráží celkový divácký dojem, ale rozhodně nejsou překážkou v tom, aby si ho lidé jako zážitek v kině dosyta užili. Ale popořadě.

Snímek vypráví o mladém zamilovaném páru Alice a Jackovi (Pugh a Styles), kteří žijí v 50. letech v malém městečku Victory, které je však obestřeno mnoha tajemstvími. Jako například kam každé ráno všichni muži odjíždí, co je náplní jejich práce, nebo odkud se vzal a co vlastně dělá svérázný šéf všech zaměstnanců Victory projektu charismatický Frank (Chris Pine).

Film pak navzdory mým očekáváním – resp. obavám – s větším či menším úspěchem na všechny otázky postupně podává i odpovědi. Děje se to ale zejména během první půlky, kdy se teprve seznamujeme s denní rutinou krásné Alice v podání dráždivě sexy Pugh, sledujeme, jak si hýčká svého manžela, jak se baví se svými kamarádkami, a obecně pronikáme do vztahů a pravidel města Victory, kdy se divák opravdu náramně baví. S přibývajícím časem se však v dokonalé realitě nevyhnutelně objevují podezřelé trhliny. Z drobných detailů se plynule stávají čím dál větší potíže, což nakonec ústřední hrdinku vyšle na nebezpečnou a spirálovitou cestu k odhalení skutečného pozadí Victory projektu a vlastně i hlavního motivu celého filmu.

Podobně spletité paranoidní thrillery tu samozřejmě máme relativně často. K režisérčině dobru je ale nutno říct, že její snímek celou dobu drží pevně pohromadě a vyprávění se nikdy nerozpadne. Solidní audiovizuální hody, ke kterým patří všelijaké opulentní večírky, sexuální styky, nebo posléze psychotické stavy určitých postav, to navíc zvedají vysoko nad vody průměru. Soundtrack možná nebude ideální na samostatný poslech, garantuji vám však, že si melodie z filmu budete hvízdat ještě druhý den.

Problémem je tak zase jednou scénář, kdy zejména v závěrečné třetině filmu rázem postavy více podléhají tomu, co po nich děj vyžaduje, a nikoli tomu, co by odpovídalo jejich povaze. Poselství, které do té doby bylo mezi řádky celkem jasně čitelné, najednou snímek začne divákovi cpát se vší doslovností. Dochází na zcela zbytečné momenty a jistá úmrtí, která tam očividně jsou, jenom aby někdo mohl říct něco rádoby feministického, a místo toho, aby závěr působil dojmem třešničky na jinak chutném dortu, odchází člověk s hořkou pachutí na jazyku. A to je vzhledem k předchozímu bravurně budovanému ději velká škoda.

Herecké výkony Pugh a Pinea jsou nicméně famózní. Zejména britská herečka je tady jasnou tahounkou, v níž se pere láska s loajalitou spolu se zvědavostí a vzdorem. Její Alice používá racionalitu a prozíravost, nechybí jí ale ani strach a citlivost, které z ní dělají uvěřitelnou hrdinku, jež je strašně snadné fandit. Pine, ačkoliv nedostal moc prostoru, si pak svého záporáka vychutnal do puntíku a mám pocit, že čím je starší, tím je lepší. Co se pak celého toho drama kolem LaBeoufa a Stylese týče, jsem na vážkách, protože známý zpěvák do tohohle padesátkového retra zapadá na první pohled jednoznačně víc než bouřlivák Shia, v těch několika silnějších a dramatičtějších momentech by ale zase hvězda Střípků ženy nebo Železných srdcí zahrála nepochybně líp. Za mě každopádně Styles svoji úlohu zvládl.

Přehrajte si trailer Kolem a kolem je tak novinka Olivie Wilde povedenou záležitostí, které to na velkém plátně sluší stejně jako například z poslední doby filmům Jordana Peelea. Oba filmaři zároveň mají trochu problém s tím, že jejich tvorba není vždy tak chytrá, jak by si asi přáli. Z To nic, drahá si přesto lze vytáhnout několik zajímavých otázek a následně o nich v hospodě krátce debatovat s přáteli, pokud jste ale podobně jako třeba já doufali v rovnou novou klasiku a vystřelení Wilde do režisérské první ligy, budete muset čekat dál. Zatím se fanfáry nekonají, talent ale předvedla opět veliký a osobně budu její další projekt velmi vyhlížet.