David Lowery nezůstal svému jménu nic dlužen. Jeho Přízrak pro mě navzdory nenávisti mnohých jiných znamenal největší karlovarský zážitek roku 2017 a nebylo pochyb o tom, že jeho zpracování středověkého rytířského eposu se od tradičních filmových fantasy bude výrazně odlišovat. Nadšené zámořské reakce zdůrazňující pomalé vyprávění a příběhovou vrstevnatost pak navnadily ještě více než dechberoucí trailery. A pokud jste už sjeli dolů na hodnocení, tak víte, že tentokrát rozhodně nepřekvapím.

Dev Patel v roli rytíře Kulatého stolu Gawaina je rozhodně neprvoplánovou a poněkud podivnou volbou, která však nakonec funguje, aniž by na ni muselo být neustálo upozorňováno. A totéž vlastně platí pro celý film: Jde si svou cestou, vyhýbá se očekávaným klišé (či je rovnou podrývá), zároveň si však udržuje vlastní tvář a neprodává se jen skrze vymezování vůči konvencím.

Příběh je vcelku jednoduchý, a to podstatné se odehraje v poslední třetině. Nelze nikomu vyčítat, že skutečně velmi pomalé vyprávění leckoho odradí či ukolébá, ale není to na škodu. Lowery totiž se totiž s výběrem zdrojového materiálu trefil do černého. Středověká romance obsahuje skutečně masivní množství témat i možných výkladů, z nichž by se autor mohl zaměřit jen na jeden či dva, aktualizovat je paralely se současnou společností a zbytek nechat být. Vzniklo by tak jistě sevřenější, ale také omezenější dílo, což Lowery zjevně nechtěl. Zachoval rozbíhavou bohatost motivů, z níž si každý divák může vyzobat právě to, co ho zaujme; i když třeba třetinu filmu prodříme.

Bez ohledu na míru divákovy myšlenkové investice však každého uchvátí vizuální stránka. Když Andrew Droz Palermo nacházel v prostředí jednoho bytu v Přízraku nápadité kamerové úhly, nebylo pochyb o jeho šikovnosti, tentokrát se však posunul ještě o kus dál. Gawainovo toulání po irských pahorcích a vřesovištích je neskutečně fotogenické a sestává z překrásných obrazů dávajících do kontrastu divokou čistotu přírody s civilizačním nánosem vzniklým lidskou společností.

Právě to je totiž jedním z motivů, na které Lowery zjevně klade důraz. Patelův Gawain je namyšlený hejsek, který má do rytířských hodnot skutečně daleko. Nebýt Artušovým synovcem, neměl by poblíž Kulatého stolu co dělat. Neustále přítomný vzor v podobě hrdinných rytířů mu však nedává jinou možnost, než se snažit být jedním z nich. Příležitost k nabrání cti se mu naskytne jednou o Vánocích, kdy hostinu na Camelotu naruší nadpozemský Zelený rytíř. Vyzve rytíře k záludné hře, nakonec se s ním však utká prchlivý Gawain a setne magickému stvoření hlavu. Zelený rytíř si ji odnese a trvá na splnění slibu, že Gawain se za ním musí za rok vydat, aby byla hlava sťata tentokrát jemu. Neřestmi překypujícímu mladíkovi nezbývá, než získat čest a uznání díky této pravděpodobně sebevražedné výpravě.

Navzdory mnoha bizarním momentům (mluvící liška, v dvojroli se vyskytující Alicia Vikander dělá něco na způsob focení, v intermezzu se krajinou prohánějí obři) se v jádru jedná o čitelný příběh o dospívání, přijetí sebe sama navzdory pochybným a společností vnucovaným konvencím (jako třeba rytířské cti). Tradiční hrdinský mýtus je tak stejnou měrou potvrzen i zpochybněn.

Z neuspěchaného tempa i nejednoznačnosti jednotlivých epizodek je možná patrné, že pro leckoho bude film prostě nudný. Ano, nejedná se o výpravnou fantasy v klasické podobě akčního filmu přeneseného o několik století nazpět, spíše o podnětnou a provokativní hru s divákem. Stejně jako samotný Gawain na ni můžete přistoupit, ale také nemusíte; a podle množství diváckého entuziasmu vás Zelený rytíř jen škrábne (tedy zaujme fotogenickou přírodou a dopřeje příjemného šlofíka), nebo rovnou usekne hlavu, omámenou a zavalenou znepokojivými podněty.