Zmiňovat se o Charlie Kaufmanovi jako o zvláštním člověku je ve své podstatě urážka. Kaufman představuje zcela svébytnou část hollywoodské mašinérie, kde slovo „zvláštní“ získává poněkud bizarní rozměr a když jsme u toho, s tím Hollywoodem a plutím po jeho proudech to zase taky není tak horké. Kaufman si dělá co chce, což znamená zhruba to, že píše scénáře k filmům o tom, že má tvůrčí krizi a píše o tom scénář. Geniální recept na to, když máte tvůrčí krizi!

Synecdoche, New York je takovým nepřímým pokračováním Adaptace, přičemž Kaufman volí zase jinou optiku náhledu na osobní problémy, neurózy, neštěstí ve vztazích a obecně spiknutí celého světa proti jednomu malému ošklivému člověku - který nechce nic jiného, než být chvíli šťastný. I když… opravdu chce? Připadá mi, že Kaufman si ze své sebelítosti vytvořil tak silný trademark, že se stala jeho pevnou součástí, i kdyby tam nikdy předtím nebyla. A skoro to vypadá, že kdyby se jí někdy v budoucnu zbavil, už by neměl vůbec o čem vyprávět.

Minule to byl obyčejný neurotický pisálek ve tvůrčí krizi, dneska je to rovnou hypochondr na všech frontách. Hrdina filmu, Cotard, je těžko definovatelný uzlíček nervů, který si ani není jist, jestli mu nějaké nervy vůbec zůstávají. Je pohyblivou mrtvolou v živé schránce, oživlým depresivem, na který – zdá se – nejsou antidepresiva. Jako divadelní režisér došel spekulativního uznání a tak jeho poslední dílo musí být pověstný „masterpiece“. Krize je ale na obzoru a tak se nabízí otázka, jak z ní ven. Kdo by tipoval, že Kaufman bude režírovat svůj vlastní život, by asi zároveň uznal, že kdovíjaká matematika v tom není.

Kaufmanova režijní prvotina mohla být způsobem, jak se z tvůrčí krize vykoupit a být zase „štastným člověkem“ (uvozovky tu budou vždycky na místě), místo toho je pokračující anabází na různá témata, která nemají nic společného se stavem, kdy má člověk radost ze života. Scenáristicko-režisérské alter-ego tentokrát ztvárňuje prototyp „divného chudáka“, Philip Seymour Hoffman (od Cage docela propad... aneb jsem opravdu chudák!), což dodává celé „kauze Kaufman“ další rozměr. Více loserovský, více depresivní. Kaufman zoceluje pouta na svých rukou a hodlá být věčným mučedníkem, který o tom točí filmy.

Zatímco v Adaptaci stačilo úspěšné fiktivní dvojče, v Synecdoche pobízí Kaufman herce (Hoffmana), který má hrát jeho skutečného, k tomu, aby najal herce, který má hrát herce, který hraje jeho. Aby to bylo ještě více přehledné, přichází třetí herec do řady a hraje všechny předchozí (ne, už to nebudu vypisovat). A i když se to možná nezdá, vlastně až do konce jsou tyhle vztahy krásně přehledné (včetně toho, že druhý herec si začíná s první partnerkou, což jasně narušuje plynutí časového kontinua :). V jisté chvíli ale Kaufman zcela ujede od roztomilé fikce k překombinované fikci, která přestává být zajímavou a je čistě zmatenou. Je to další příznak jeho tvůrčí krize? Problém ční v tom, že film je vystavěn tak, že může i nemusí  v tomto směru vypadat sofistikovaně – a Kaufmanova nechuť být srozumitelným vypravěčem může znamenat opravdovou ztrátu tvůrčí kontroly či prostě další hru s divákem (Kaufman to tak všechno zamýšlel a jeho sebereflexe je promyšlená).

Pokud se Kaufman může ze všeho dokonale vykroutit, na faktech nikdy podobný film stát nemůže. Mezi kilometry filmového pásu už tedy zbývá jen čistá dojmologie, nebo chcete-li zásah do emoční sféry, a pocity, které se linou a které zůstanou. Tady se režisér vyzná dobře a hraje s divákem hru čistě účelnou, která vychází – Hoffman stárne, dostává od života pořádnou nakládačku a nikdy nedojde rozhřešení za své činy (které ale vlastně nespáchal). Proto ho na jednu stranu litujeme (chudák) a na jednu stranu je nám sympatický (tohle a tohle se mi stalo taky a když on je chudák, tak já jsem taky chudák). Je to však pořád spíš herec, kdo je blízko, a nikoliv to, co doopravdy ztvárňuje a reprezentuje v bizarním kaufmanovském vesmíru.

Největším problémem, který vidím, je ale absence zkušeného režiséra, který z kaufmanovských vizí udělá tvárnou hmotu, do které divák rád spadne i opakovaně (Věčný svit neposkvrněné mysli je krásným příkladem). K dispozici má pouze režiséra, který je stejně smutný a odevzdaný, jako scenárista – tím se dokazuje, že Kaufman pro obě úlohy najednou není vhodný a vždy do toho poraženeckého týmu potřebuje alespoň jednoho pozitivistu. Docela chápu, proč s ním tohle tentokrát nikdo absolvovat nechtěl.

Kolega Cival to shrnul docela trefně – Synecdoche, New York je film, o kterém se dobře vypráví, protože pocity i emoce (přímé i ex-post) z něj jsou i v dlouhododém horizontu příjemné. Ale představa absolvování toho dvouhodinového zážitku znovu je paradoxně upřímně děsivá – Kaufman tentokrát neumí být přílišně filmově živý a tím, jak umírá, táhne s sebou náladu a pozornost svého publika dolů. Za chvíli je to jen změť myšlenek, která může skončit kdykoliv. Ale také nikdy nemusí. A přitom to může být všechno jenom chytrá hra. Ale taky nemusí!