Guillermo del Toro patří mezi tvůrce, jimž člověk jaksi přirozeně fandí: zapálený cinefil se slabostí pro otcovsko-synovské vztahy a mající soucit s vrstevnatě prokreslenými monstry vyvolává sympatie celkem snadno. Máme se tudíž radovat, když mu Netflix pomohl splnit sen, o němž tvůrce mluvil už několik dekád? Pro streamovací platformu se bezesporu jedná o jeden z nejvýraznějších titulů roku, z diváckého hlediska však jde o překvapivě krotkou a unylou selanku, u níž jde oceňovat leckteré detaily, jako celek se však film z pásma průměru vyškrábe jen sotva.

V prologu se seznámíme s nešťastnou posádkou dánské lodi, jež se kvůli zarputilosti svého kapitána snaží v polovině 19. století prolomit všeobjímající ledovou krustu a dosáhnout Severního pólu. Misi námořníků však naruší setkání s dvěma podivnými bytostmi – zmrzačeným šíleným vědcem a tajemným monstrem, oplývajícím nadlidskou silou i odolností.

Frankenstein: FOTOGALERIE

Postupně se s kapitánem lodi dočkáme vyprávění příběhu z perspektiv obou hlavních postav, jejichž linky na sebe plynule navazují. Geniálního lékaře Victora Frankensteina tak poznáváme už od dětství, kdy jej zdrtila smrt milované matky, a od té doby se pokouší z nevyhnutelného osudu každého člověka vymanit. Děj se zahušťuje dalšími postavami, třeba Victorovým odměřeným a přísným otcem, protivně dobrosrdečným bratrem, jeho neproniknutelně nevýraznou snoubenkou či třeba bohatým obchodníkem, jenž Victorovo hledání nesmrtelnosti podezřele ochotně financuje. Vcelku zdlouhavě se tak dostáváme k momentu, kdy Frankenstein konečně přivede k životu Monstrum, s jehož existencí si však následně neví rady – a tak se vzniklá bytost musí sama protloukat hostilním světem, v němž je (nejen o rodičovskou) lásku velká nouze.

Vzhledem k del Torově oblibě věhlasné knihy od Mary Shelley, více než dvě stě let starému základnímu kamenu žánrů hororu i sci-fi, nešlo čekat zásadní odchylky od předlohy. Novinka si však stejně jako další slavné verze (především ty od Jamese Whalea z roku 1931 a Kennetha Branagha z roku 1994) leckteré detaily příběhu uzpůsobuje, a to především v zájmu více romantizujícího a melodramatického vyznění – oproti ikonickému pojetí Borise Karloffa, jehož Monstrum připomínalo zombii, zde působí k nepoznání namaskovaný Jacob Elordi jako dětsky nevinné a v jádru dobré stvoření, což tragičnost jeho údělu ještě umocňuje – bohužel stejně jako doslovnost poselství o lidských předsudcích či o zodpovědnosti stvořitele za své dílo.

Právě Elordi svým výkonem zastiňuje zbytek vcelku našlapaného osazenstva (v čele s Oscarem Isaacem, Miou Goth a Christophem Waltzem), ačkoli se však ze všech sil pokouší Monstru vdechnout život a navést divácké sympatie, jeho postava trpí místy nelogickým chováním a také podivným make-upem. Kvůli němu nepůsobí jako zrůda, jíž by se všichni museli nekontrolovaně štítit, ale spíše jako válečný veterán z nějakého domorodého kmene či prostě jen nepříliš zdařilý cosplay marvelovského Visiona.

Zatímco na vzezření Monstra si lze zvyknout, na nepřekvapivý a leckdy i nesmyslný scénář nikoli. Del Toro je známý citem pro opulentní vizuální stránku, což platí i pro aktuální snímek – goticky působící obrazy si filmař ostatně už osahal ve svých předchozích filmech v čele s Purpurovým vrchem a novému Frankensteinovi rozhodně nelze upřít vizuální finesa, v mnoha momentech hraničící s přepjatým manýrismem; ale budiž, k takto přiznaně romantické látce netřeba přistupovat přehnaně realisticky či umírněně. Proto nejsou rušivé ani občasné nechutnosti spojené hlavně s vytvářením umělého těla či násilím vyvstávajícím z nenávisti a nepochopení, leckoho však může značně digitální, fantaskně přebarvičkovaný a jaksi falešný vzhled snímku odradit.

I s tím by se dalo smířit, del Toro však s pohádkovou dětinskostí přistupuje i k příběhu, v němž nenachází nové, dosud neakcentované či opomíjené roviny, ani se jej nesnaží aktualizovat pro současnou dobu. Namísto toho nabízí vcelku doslovné a nepřekvapivé uchopení Victora coby nezodpovědného rodiče, který zprvu touží po dítěti, následně ale neví, jak se o něj starat, a ztrácí trpělivost. „Hledal jsem život, a stvořil smrt,“ pateticky hlásí zasmušile se tvářící Oscar Isaac, jehož titulní postava je tradičně pošetilá, arogantní, zpupná a nepokorná. Za své hraní si na Boha ji musí stihnout trest, zcela v souladu s antickou myšlenkou hybris, přílišné domýšlivosti. To, že skutečným monstrem je on sám, dokonce i explicitně zazní, kdybychom si přece jen nebyli jisti…

Přehrajte si trailer Zato jeho výtvoru je odepřeno to, co všichni bereme jako samozřejmost – tedy někam patřit, „být někým“, moci vycházet z vlastní minulosti. Navzdory přefouknuté, dvouapůlhodinové stopáži jsou poslední střípky do „love-hate“ vztahu mezi oběma hlavními figurami odbyty překvapivě rychle, kvůli čemuž ani patosem nešetřící závěr nefunguje tak slzopudně, jak by se del Torovi líbilo. Nemá přitom smysl obviňovat notně zaprášenou předlohu, u níž je (z dnešního pohledu) ne úplně smysluplné chování postav nevyhnutelné – sám del Toro řekl, že vytvářet otrockou adaptaci je zbytečně paralyzující. Bohužel se však nezdá, že by svůj výrazný autorský rukopis otiskl do díla nad rámec vzletného obrazového podání.