Jméno Mary Bronstein vám nejspíš mnoho neřekne, jelikož její režijní a scenáristický debut Yeast u nás v podstatě nikdo neviděl. V mumblecorové komedii se však (vedle třeba Grety Gerwig) objevili i mladí bratři Safdieové a o střih se staral Bronsteinin manžel Ronald, později spojený právě s frenetickými thrillery newyorských sourozenců. A toto tvůrčí propojení rozhodně není nevýznamné, protože styl této horečnaté mateřské noční můry (černohumorně občas označované i za černou komedii) nemá k vycukaným nervákům jako Drahokam, Dobrý časy či Velký Marty až tak daleko.

Především v prvních desítkách minut je kamera nalepená na zdrchané tváři skvěle hrající Rose Byrne v takové blízkosti, až není od věci ani paralela se Saulovým synem – a ačkoli je takové přirovnání trochu nemístné, životem vláčená psychoterapeutka Linda svůj úděl prožívá opravdu tragicky. Nelze se jí však divit. Její manžel, sloužící u námořnictva, je na dlouhé týdny pryč a ani po telefonu nenabízí emoční podporu, již by Linda ocenila hlavně v souvislosti s rozvinuvší se poruchou příjmu potravy u malé dcery. Ta nyní potřebuje matčinu neustálou pozornost i kvůli obsluze přístroje na umělou výživu, a tak žena středního věku, snažící se skloubit mateřské povinnosti s terapeutickou praxí, nemá ani chvilku oddechu.

Kdybych měla nohy, tak ti nakopu: FOTOGALERIE

Již tak nezáviděníhodná situace se ještě dramaticky vyhrotí v okamžiku, kdy je (metaforicky podnětnou) dírou ve stropě vytopen jejich byt, a tak Linda s dcerou musejí nalézt provizorní útočiště v prostředí nevlídného motelu. Kolik příkoří zvládne člověk unést? Kdy se z láskyplné péče stává zničující břímě? A dokážeme si té hranice vůbec všimnout?

Bronstein, která si zahrála i jednu z vedlejších rolí, velmi zdařile přenáší publikum do Lindina vnitřního světa. Sumář problémů, jenž může na papíře vypadat rozhodně nepříjemně, ne však nezvládnutelně, tak přetváří do drásavě neurotické, místy až hororové podoby. Každá další překážka v už tak notně rozkolísaném rodinném systému se rázem jeví jako naprostá katastrofa, utvrzující protagonistku v občasných paranoidních představách a obavách.

Tomuto podání napomáhá i značně eliptické vyprávění, záměrně vynechávající množství reálií potřebných k tomu, abychom hrdinčinu situaci dokázali plně pochopit a zhodnotit. Bronstein však staví spíše na vtahujícím a zúzkostňujícím prožitku, vyzývá nás k empatii s Lindou na úrovni aktuálních emocí, nikoli morálního soudu. Když tedy ženu vidíme nezřízeně (a občas i poněkud zřízeně) holdovat alkoholu, nejde o vševysvětlující úběžník celého vyprávění (jako třeba v Zápisníku alkoholičky), nýbrž jen o určitý střípek z pestré a nepřehledné mozaiky hrdinčina „života“.

Nepříliš zdárně vedená psychoterapeutická praxe slouží rovněž jako memento, že ani odborníci na duševní zdraví nemají odpovědi na všechny útrapy a už vůbec ne na ty vlastní. I takhle se projevuje, že filmařka vycházela z vlastních rodinných zkušeností a spíše než na přežvýkání melodramatické osudovosti se zaměřila na surrealisticky odbržděný náhled do chaosem a únavou zmítaného nitra.

Přehrajte si trailer Bronstein pro svou silnou autorskou vizi nalezla ideální parťačku v Rose Byrne, jejíž oscarové nominaci ani získanému Zlatému glóbu (nemluvě o bezpočtu dalších cen) se rozhodně nelze divit. Chvála směřovaná dosud trochu přehlížené australské herečce možná částečně slouží jako vykoupení nejistot, jak k přece jen těžko čitelnému snímku přistoupit – provokativně rozmlžená hranice mezi realitou a surrealitou, jíž napomáhají i promyšlené volby práce s kamerou, zvukem či triky, vede k nejistotě ohledně povahy mnohoznačného závěru, dceřiny tajemné nemoci či třeba symboličnosti rozpadajícího se bytu. Po zhlédnutí se tak můžete nechat unést vírem spekulativních interpretací, jimiž online fóra rozhodně nešetří; v každém případě se však Mary Bronstein se zdrcující přesností podařilo vystihnout odvrácenou stranu mateřství a emoční zátěž s ní spojenou.