Howard Ratner je křivák, ale není to hajzl. Už proto případná srovnání Drahokamu s Jokerem kulhají, ačkoliv v obou případech je portrét New Yorku a jeho utrápených duší stejně sugestivní. Sandlerův notorický gambler Howie ovšem sobě, své rodině a bezprostřednímu okolí neubližuje úmyslně, nebo pod tíhou nějaké duševní choroby. On si prostě nemůže pomoct a vždycky doufá ve světlo na konci tunelu, aniž by ho byť na vteřinu napadlo, že to světlo může být rozjetá motorka, co ho definitivně převálcuje. Howard je Žid jako poleno, což je pro děj klíčové, protože se odehrává v newyorské diamantové čtvrti, kde se překupničí s drahými kovy a kameny a židovská komunita to tu má obšancované historicky skrz naskrz. Obchody, zákazníci, ale i dodavatelské stezky se dědí a komunita drží pohromadě.

Drahokam: FOTOGALERIE

Zároveň platí, že kdo má málo, ten chce víc. A kdo má víc, ten chce ještě víc. U Sandlera je hlad po jmění a blahobytu bohužel silnější než jeho schopnosti. Od první do poslední minuty snímku ho vidíme bruslit po šikmé ploše narůstajícího dluhu. Budete ho nesnášet nejen kvůli pochybné platební morálce, ale asi i proto, že má milenku. A dokonce i ve chvílích, kdy je s rodinou, musí veškerý intelekt věnovat tomu, jak se dostat z dalšího průšvihu. Nejnovější snímek bratří Safdieových je stejný jako jeho hlavní postava - hlučný, na první pohled roztržitý, místy nepříjemný. Jakmile však v jeho společnosti strávíte těch deset až patnáct minut, už se nebudete moct odtrhnout, protože musíte zjistit, jak to celé dopadne.

Howard je uřvaný a vrší jedno pochybné rozhodnutí za druhým, zároveň však ani na chvilku nepřestává být hráčem. Život bere jako jednu velkou partii, kdy je prohranou sázku třeba okamžitě nahradit další, která už přece musí vyjít. A tak s vymahači v zádech plánuje další a další zaručené podniky, jež ho vytáhnou na výsluní, kam podle všeho patří. A ten úplně největší sólokapr mu teď spadl do klína. Vzácný černý opál od etiopských Židů, co ho propašovali z afrického dolu až do poštovního balíku, co právě přistál v New Yorku. Jedna úspěšná aukce by mohla splatit všechny zpackané sázky a konečně nechala Howarda vydechnout.

Jako divák mu budete fandit, to vám můžu slíbit předem. Protože asi naivně doufáte, že jakmile se Howard zbaví všech dluhů, dostane od života druhou šanci, napravit se ve víc než jednom ohledu. A to navzdory tomu, že Howard několikrát během filmu udělá něco, kvůli čemu na něj budete křičet skrz obrazovku. Což je vítaná změna, protože jinak hlavní postava v podstatě neustále na někoho křičí, skáče mu do řeči a snaží se v každé situaci udržet narativ na své straně. Adam Sandler má coby komik přirozenou vyřídilku a jeho kňourání jsme mnohokrát slyšeli i v jeho osvědčeném žánru. A přesto skvěle zvládá i vážnou polohu. Zdaleka ne poprvé, protože třeba i ve Funny People uměl ukázat svou druhou tvář. 

Jeho frenetický výkon je srdcem snímku a Howie Ratner je přesně tím rozporuplným hrdinou, jenž vás strhne. Tamtamy o oscarové nominaci a jedné z největších minel Akademie v poslední dekádě jsou ovšem poněkud přehnané. Hlavním motorem jsou tu Safdie Bros. za kamerou. To oni už od prvního záběru startují horskou jízdu, v níž by pravděpodobně zazářil i jiný herec. U Sandlera se samozřejmě řeší “zázračný přerod” vyhaslé komediální hvězdy do pana herce. Stejně jako jsme u Todda Phillipse nebo Adama McKaye byli hrozně překvapení, že kromě mizerných komedií umí i oscarové parády. Je to spíš o podceňování komiků a komedií obecně, než o nějakých anomáliích. Tím nechci Sandlerův výkon shazovat. Kdyby se v oscarové kategorii objevil, nijak by mě to nepřekvapilo. Totéž ovšem platí třeba o Baleovi ve Ford v. Ferrari.

Sandlerův “comeback” ovšem samozřejmě žene k filmu davy, což by se jinak nedělo. A jestli dostane na Zlatých malinách redeemer cenu, určenou pro s*ačkaře, co se stihli na stará kolena probojovat do první ligy, bude to možná ještě větší výkon než nějaký plešoun. Důležité je, že se velké pozornosti dostalo právě Drahokamu. Bratři Safdieové tu svůj neposedný režisérský styl dotáhli k mainstreamové stravitelnosti. Drakoham je při vším svém vnějším chaosu (poháněném i velmi osobitým soundtrackem) vlastně velmi přehledný, pro někoho skoro až banální. Žádný přesah do trumpovské Ameriky tu nehledejte. Ostatně, film se odehrává v roce 2012 a obsazením basketbalové hvězdy Kevina Garnetta a zpěváka Weeknda si hraje jak s divákem, tak s omezenými náklady. Skutečné zápasy NBA jsou chytře zapracovány do děje, takže pro pamětníky může být Drakoham skoro až surreálný.

V jádru je ovšem dvacetimilionový snímek velmi komorní a osobní. Skutečně jsme nazoomovaní na newyorskou mozaiku tak zblízka, že to vypadá jako by se kolem Howarda stahovaly samé karikatury - nafrněná manželka, nechápavé děti, naivní milenka, zlí vymahači, všudypřítomní hejlové a podřízení, co hledají způsob, jak ho přechytračit. A přesto z těch povědomých lego kostek dovedou Safdieové postavit nové tvary v tempu a náladě, která diváka pohltí.

Nemá cenu to dál chválit, v produkční dílně A24 prostě zase trefili střed terče. A že jde mimo USA film jen do těch domácích kin s logem Netflixu? Je to šance vidět Sandlera, jenž má se streamovací platformou lukrativní smlouvu na chrlení matných komedií pro nejnižšího společného jmenovatele (Pepu a Máňu z americké Horní Dolní), v úplně jiném světle a ráži. Asi jako když jdete do některého z pražských divadel a vidíte tam někoho z Ulice nebo Ordinace v Růžové zahradě, načež žasnete, že pod jiným vedením a textem ten člověk opravdu hrát umí.

Je takové zjištění hodné Oscara? To už necháme na posuzování jiným, ale na můj potlesk to určitě stačí a věřím, že se ke mně mnozí přidají. Už proto, aby jim tenhle Drahokam nechyběl ve sbírce filmů, až budou zas na konci roku přemýšlet, co nej vlastně viděli.