Další ambiciózní netflixovka Temná dcera rozděluje kritickou a diváckou obec. Zatímco ta první nadšeně chválí vyspělost debutující Maggie Gyllenhaal, která si po premiéře filmu na benátském festivalu odnesla cenu za scénář, reakce divácké většiny jsou o poznání chladnější. Impresionistická mozaika náznaků a nálad skutečně není pro každého, vyžaduje velkou pozornost i ochotu jít neurčitě vykresleným postavám naproti.

Gyllenhaal si pro svou režijní prvotinu rozumně vybrala adaptaci literární předlohy. Konkrétně se jedná o román Lost Daughter, který vyšel ve slovenském překladu právě pod (možná až zbytečně návodným) názvem Temná dcera. Jeho autorkou je spisovatelka s pseudonymem Elena Ferrante, jež znalost odvrácených stran ženské duše dokázala už v románové tetralogii Geniální přítelkyně. Přestože Gyllenhaal zvolila poměrně konzervativní přístup k adaptaci, především v počátečním zarámování situace se obě díla značně odlišují.

Temná dcera: FOTOGALERIE

Ve filmu se totiž bez většího vysvětlování ocitáme na malém řeckém ostrůvku, kam na dovolenou přijíždí profesorka literatury Leda. Žena středního věku v tradičně charismatickém podání Olivie Colman vystupuje jako milá, leč místy přece jen nedospěle zatvrzelá samotářka, která zpovzdálí sleduje plážové dění. Nejvíce ji upoutá mladá matka Nina (Dakota Johnson), která má spoustu starostí s péčí o tříletou dcerku, navíc je obklopena značně kontrolujícími příbuznými. V sérii trochu neproniknutelných interakcí se vztahy mezi oběma ženami vyhrocují s tím, jak se stárnoucí intelektuálka v depresivní mladé ženě sama poznává.

Tato linka ze současnosti zaujme podivně snovou atmosférou včetně často nevysvětlitelného chování postav. Zkreslený pohled ženy nespokojené se svým životem však není dostatečně odlišen od „skutečného“ dění, a tak divákovo zmatení a nejistota postupně sílí. Částečnou kotvu představují mnohem uchopitelnější, přestože příběhově frustrující flashbacky do minulosti, kde mladou Ledu neuspokojivě pečující o dvě malé holčičky komplexně ztvárňuje Jessie Buckley.

Obě časové roviny postupně kladou vodítka k pochopení složitého ústředního charakteru. Gyllenhaal se daří představit rovinu mateřství, o níž se nemluví – frustrující a nekonečné pobývání s náročnými dětmi, zatímco potenciální kariéra uniká mezi prsty a podpůrné zdroje citelně scházejí. Lze nějaké matce vyčítat, že se s takovým životem odmítne smířit?

Zpočátku si film vystačí s krátkými mihotavými záběry a spoustou detailů tváří, s postupným odkrýváním událostí v minulosti využívá delších sekvencí. Režisérka i díky povedenému soundtracku trefně vystihuje atmosféru líného léta s všudypřítomnou melancholií – společně se střípkovitým nahazováním impresí z mnoha situací je však důsledkem značně uondané, neuspokojivě utahané tempo. Divák neustále čeká na vyhrocení situace, k němuž však nedojde. Možná se jedná o sofistikovanou hru reflektující životní témata hlavní hrdinka – koneckonců jako vyhýbavá matka sama nemá s dětmi trpělivost, ačkoli právě na toto téma píše akademické práce.

Přehrajte si trailer Psychologická drobnokresba probíhá pouze v náznacích a určité informace, jež bychom pro seskládání příběhu považovali za zásadní, jsou odbyty pár větami; jako třeba vztah hlavní hrdinky k vlastní matce či partnerovi. Díky této nedořečenosti si někdo může ve výsledku najít uspokojivé a znepokojivě inspirativní psychologické závěry, ovšem z mého pohledu se nedaří prodat všechna zákoutí rozpadlé duše dostatečně uceleně. Gyllenhaal však selhává s obdivuhodnou intenzitou – i ve zdánlivě vyprázdněných scénách je patrný potenciál k prodání velkých emocí, jichž se však leckdy nepovede dosáhnout.