Existuje víc druhů hajpu. Někdy stojí v jeho čele blockbuster za 150 mega, protože hlášky Chrise Pratta nesmíte vynechat, a jindy drama z koncentráku, protože vyhrálo Cannes. Obojí vás může časem začít otravovat a po samotném zhlédnutí rozčarovat, ostatně na poslech zní oboje docela nezáživně. Tím příjemnější bývá, když se sliby naplní. Zrovna Saulův syn (bez Pratta, zato z tou cenou z Cannes) je vážně „must see“ zdaleka nejen pro snoby.

Nabízí hodinu a tři čtvrtě čistého pekla, ani ne devadesát záběrů a Gézu Röhriga 99 % stopáže v nepřetržitém detailu buď na jeho tvář, nebo záda s velkým rudým X označujícím  Židy, kteří mají za úkol plnit v Osvětimi špinavou práci. Především hnát lidi do sprch, pálit jejich těla, uklidit a začít zase nanovo. Zapomeňte na Williamsovy chorály, ty atmosféru koncentráku evokují jen stěží. Místo nich tu máme žár, shon, apatii. Schindlerův seznam se oproti Saulovu synu zdá být ostrý asi jako pistáciová zmrzlina, stejně jako 90 % filmů o holokaustu, které znáte.

Filmařsky je Laszlo Nemes zcela nenapadnutelný, svůj záměr splnil bez pochybení. Dění sledujeme prakticky jen skrze záběry na hlavního hrdinu – vše ostatní často rozostřuje  nekonkrétním obrysům. Jestli jste měli u Hooperových Bídníků klaustrofobický pocit z neustálých detailů, zde ho zestonásobte a místo načančaných barikád doplňte osvětimskými pecemi. Ve své sugestivnosti a nekompromisnosti, přitom však bez zobrazování nejvíc explicitních zrůdností, nemá tahle podívaná mnoho konkurence.

Jde o takový ten film, v němž najde hrdina po řádění cyklonu B mezi hromadou mrtvol zázračně přeživší dítě, ale nezačne se o něj tajně starat, jak by se stalo v klasickém dramatu. Nacisté ho totiž dorazí tak rychle, že mu nezbývá než upnout se alespoň k jeho mrtvému tělu, které se zaváže pohřbít podle židovských tradic. A je ochotný tomu obětovat vše od svého života po chystané povstání.

O hrdinovi přitom nevíme vůbec nic než to, že je Maďar a v táboře se nachází i jeho kamarád, nebo bratr (nejsem si jistý, jestli to je upřesněno). Kým byl před tím, než se dostal do Osvětimi? Jak dlouho v ní je? Jak dlouho odklízí mrtvoly a na základě čeho ho nacisti vybrali? Nic. Víme jen to, že si umanul postarat se o ono mrtvé dítě, o němž tvrdí, že bylo jeho synem (ačkoliv nejspíš nikdy žádného syna neměl), a až patologicky umanutě staví vše ostatní do pozadí, čímž pro svoje živé souputníky představuje značnou přítěž.

Kamera ho pronásleduje v dlouhých záběrech, jež však nikdy nesklouznou k samoúčelné exhibici „podívejte, co všechno najednou zvládnu natočit“. Střihne se přesně tehdy, kdy se to hodí, ze zad na obličej, nebo i velmi výjimečně do většího celku přejdeme, když je to potřeba. I přes skutečnost, že prakticky celý film vidíme ve většině plátna obličej nebo záda hrdiny, se přitom až na výjimky orientujeme v prostoru – a pokud neorientujeme, existuje k tomu dobrý důvod. Režie přitom není elitářská a vyčleňující snímek, sugestivní atmosféra naopak vyznívá ve své dotaženosti univerzálně a stejně silný dojem může cítit úplně kdokoliv. Vzhledem k minimalistickému námětu, bohatému na symboly, bude jen na divácích, jestli chtějí vnímat samotný příběh Saulovy strašidelně upjaté snahy, nebo se pouštět do výkladů o Židech jako národu a rodině.

Ačkoliv je tedy Saulův syn skutečný filmařský masakr, jenž přitom své intenzity dosahuje ne šokujícími záběry, ale čistě svou vynikající formou, lze o něm z jistého úhlu pochybovat. Koncept, jakkoliv sugestivní, vyčleňuje hrdinu z děje a dělá ho dočasně nesmrtelným – vzhledem k tomu, že se kamera pevně fixuje na jeho tvář a pohyb prostorem, logicky se mu do poslední chvíle nemůže nic stát, musí vždy vyváznout a pokračovat ve svém příběhu. Trochu jsem doufal, že  Laszlo například po čtvrt hodině hrdinu zabije, přeskočí pohledem na další postavu, která by i převzala jeho úkol, a film se tak stane nevyzpytatelným. Na konci bychom přeneseně cítili každou jednu kulku. K tomu ale nedojde a s Röhrigem (předvádějícím mimochodem úžasný výkon) strávíme celou dobu vlastně bez strachu o jeho postavu a tedy „sebe“.

Tím se ještě podtrhává dojem jakési tematické jízdy zvráceným zábavním parkem. Saulův syn zůstává i přes své špičkové provedení, nebo možná kvůli němu tím spíš, pořád jen holokaust pornem. Emocionální náloží na diváka, jenž se nedozví nic nového, protože vše už slyšel dřív, zato se může pořádně morálně udělat z pocitu, že si právě zažil Osvětim na vlastní kůži. Takové přesvědčení může samozřejmě být velmi problematické a z jistého úhlu by šlo říct, že čím efektněji někdo dokáže nabídnout obraz holokaustu, tím úspěšněji v důsledku uspokojuje kýčovitou touhu diváků z bezpečného kinosálu cítit vznešené rozhořčení nad hrůzami, které jsou od nás středoevropských floutků díky bohu oddělené tlustou čárou.

Nikdo si nedokážeme ani vzdáleně představit, jaké to bylo, přesto můžeme z kina díky tak skvěle natočenému filmu jako Saulův syn odejít s představou, že ano. Takový paradox stojí za zamyšlení, ale rozhodně za zamyšlení po tom, co ho uvidíte, protože tohle není uhlazená festivalová podívaná, ale intenzivní noční můra, která určuje laťky.