Bratři Safdieové natočili dvě pecky společně a vloni se rozhodli jet sólo. A na první pohled to vypadalo, že Benny Safdie si vybral lepší projekt. Mlátička měla Dwayna Johnsona toužícího vybojovat si renomé seriózního herce, k tomu spolehlivou Emily Blunt a téma bojových sportů. I přes to jeho Mlátička nakonec v kinech naprosto vyhořela. Josh Safdie naproti tomu vsadil na stolní tenis a před kameru mu vlezl Timothée Chalamet, který se posledních pár týdnů opravdu hodně snažil, aby tahle podívaná dopadla o něco lépe. A povedlo se mu to, protože Velký Marty sbírá pochvaly od kritiků, ale trochu nečekaně se na něj i dost chodí. Otázka je, jestli je to dobrý film. A já vám popravdě furt nevím. 

Marty Mauser žije v New Yorku v padesátých letech a sní o jedné jediné věci – stát se pingpongovým šampiónem. I když ví, že reálně tenhle sport v Americe téměř nikoho nezajímá, věří, že jeho osudem je to změnit. Dobýt sportovní svět a stát se legendou. A udělá pro to všechno. Proti němu však stojí realita a fakt, že aby se dostal do Japonska na mistrovství světa, potřebuje prachy na letenku a na zaplacení pokuty. Jde o pár set dolarů, ale i kdyby to byl milion, na situaci to nic nemění. Marty se ovšem svého snu nehodlá vzdát a udělá cokoliv pro to, aby si ho splnil. Skutečně cokoliv. 

Velký Marty: FOTOGALERIE

Asi nikoho moc nepřekvapí, že Velký Marty ve skutečnosti není až tak moc o stolním tenisu, jako spíš o samotném Martym. A Marty je kretén. Už dlouho nepobíhala po plátně tak strašně nesympatická postava jako on. Sobec, šmejd ochotný podrazit náhodné známé i dlouholeté kámoše, chladně kalkulující cynik bez empatie, jenž vše podřizuje svému snu a neřeší, kdo kvůli tomu bude muset trpět. Konec konců trpět je připravený i on a trpět bude, ale zároveň se neohlíží na to, kolik životů zničí, kolik kamarádství hodí za hlavu a kolik lidí kvůli němu přijde k úrazu. Ani se neotočí. Nechá se ponížit, rozbít si hubu a nebojí se lhát ani svým nejbližším, což do jisté míry lze považovat za hrdinské chování někoho, kdo si jde za svým. Jenže zároveň mu nedělá problém zlikvidovat staré přátelství, krást, lhát, podvádět a nakonec dělat i mnohem horší věci. 

Vážně nevím, kdy naposledy jsme tu měli víc sebestřednou, samolibou a charakterově až zrůdnou postavu. V tomhle případě ale Chalamet Martymu dodává i jistý šarm a člověk si říká, že po tom všem, co provedl, už nemůže zajít dál, jen aby to o pár chvil později bez mrknutí oka udělal. Chalamet to celé táhne spolu s brilantní režií, kdy Safdie zvládá diváka donutit, aby tomuhle grázlovi přeci jen chtěl dát druhou šanci, i když ví, že si to nezaslouží. A vědí to i hrdinové, jimž kvůli pár stovkám ničí život. Ve finále se pak člověku rve pocit, že by Mauserovi vlastně neměl fandit a nepřát mu, aby svého snu dosáhl, a přitom mu tak trochu ty palce drží. 

Safdie opět spoléhá na skvělou kamerou a střih, divák má pocit, že Martymu stojí doslova za zády a všechny ty krutosti, jaké provádí, sleduje z první řady a z plátna na člověka prýští čím dál víc zoufalství, zmaru a znechucení. Atmosféra padesátých let a zapadlých newyorských zákoutí připomene Scorseseho klasiky jako Taxikář nebo Špinavé ulice, do toho hraje jen zdánlivě se nehodící osmdesátkový pop a celé to skvěle vypadá, ale je tu jedno sakra velké „ale“, které mi od prvních minut bránilo, abych si tuhle cestu do pekla za splněním snu užil. 

Josh Safdie, i když tentokrát bez bráchy, totiž dělá potřetí víceméně to samé. Lepší časy i Drahokam nabídly také příběh morálně problematického hrdiny, který vyvádí opovrženíhodné věci, a režisér to moc dobře ví. A nedává divákům možnost utéct k nějakým hezčím myšlenkám, protože někdy od poloviny musí být všem jasné, že Marty, stejně jako předchozí hrdinové, z toho možná může vylézt s papírovým happy endem, ale vy mu ho přát nebudete. Je to zlé, intenzivní, napětí a zhnusení se stupňuje a nekouká se na to hezky. Což přesně Safdie chtěl. Jenže to dělá už potřetí. Sice s tím rozdílem, že hrdinové Dobrých časů a Drahokamu se snažili vybrousit z průšvihů, do nichž se svou vinou dostali, a Marty se naopak chová jako hovado, aby si splnil sen (což mu na sympatičnosti ještě ubírá), jinak jsme však prostě dostali to samé co minule. A předminule. 

Přehrajte si trailer Něco takového jsem schopný a ochotný přehlížet dejme tomu u Jasona Stathama, ovšem u filmařů, kteří patří k nejzajímavějším a nejprogresivnějším tvůrcům své generace, mi to přijde nejen jako zbytečné postávání na místě, ale tak trochu jako tvůrčí lenost. Nebudu překvapený, když si Chalamet, kameraman Darius Khondji nebo i samotný Safdie dojdou pro oscarové nominace a svým způsobem bych jim je i přál, protože odvedli skvělou práci. Já osobně bych však jako třetí film někoho takhle šikovného prostě rád viděl něco nového. Cokoliv. 

Na druhou stranu pokud jste Dobré časy a Drahokam neviděli, nebo vám nevadí dostat nášup, klidně si pár bodíků přidejte. Velkého Martyho byste každopádně měli vidět všichni.