Podle dosavadní tvorby můžeme Dana Svátka charakterizovat jako filmaře, který se rozhodně nebojí hozené rukavice. Jeho filmy střídají nejrůznější žánry a najdete mezi nimi jak koprodukční komediální drama (Blízko nebe), tak např. tuzemské postapokalyptické sci-fi (Spící město) nebo hluboké filozofické zamyšlení (Dvě slova jako klíč). Problematice alkoholismu, kam nás nejnovější Zápisník alkoholičky zavede, se Svátek věnoval již v dramatu Úsměvy smutných mužů (2018), kde se opřel o částečně autobiografickou knihu spisovatele Josefa Formánka. A podobný přístup zvolil i v Zápisníku alkoholičky, kde se dívá na tuto zákeřnou závislost pohledem ženy, konkrétně autorky stejnojmenného blogu Michaely Duffkové.

 

Ačkoli se oba filmy věnují stejné otázce a Svátek v nich používá stejný způsob vyprávění, dopad na diváka je v případě Zápisníku mnohem drtivější než v Úsměvech smutných mužů. Možná je to tím, že u mužů se alkoholismus bere tak nějak samo sebou, zatímco u žen je tohle téma mnohem tabuizovanější. Vždyť žena přece musí vydržet všechno – manželovu věčnou nepřítomnost, sžíravou tchýni, mlčenlivého tchána, společenskou odloučenost i zlatou klec v podobě rodinného domečku se zahrádkou kdesi na vesnici. Nic z toho přece nemůže pro matku malého dítěte představovat nepřekonatelný problém. Tak proč by měla propadat alkoholu? Každý se přece občas napije.

Tahle myšlenka ve vás bude při sledování Zápisníku růst jako plevel na pečlivě udržované zahrádce. Vždyť opít se je přece normální a každý to občas udělá. Kde je tedy ta hranice mezi tím, co je u nás v Čechách normální a co už je za hranou? Dan Svátek vás touto hranicí provede po pečlivě připravené cestě, během níž vám dá nahlédnout do nejhlubších zákoutí této odporné závislosti. Použije k tomu přitom několik narativních metod, ze kterých vám rozhodně nebude dobře, ať už jde o snové vize alegoricky znázorňující pocity hlavní hrdinky, rychlé prostřihy do emočně vypjatých situací v budoucnu nebo epizodně střižený hlavní děj zobrazující postupnou sebedestrukci a podléhání vnitřnímu démonu.

 

Ať už je to díky předloze, nebo to byl autorský úmysl, alkoholismus hlavní hrdinky Michaely (Tereza Ramba) je vykreslený jako nepřítel, proti němuž se bojuje jen velmi obtížně. Už jenom důvody, proč člověk pije, jsou načrtnuty jako velmi neurčitý spouštěč, který je těžké objektivizovat. Protože pro vlastní nemoc jsou objektivní okolnosti jenom záminkou. Piju, abych to tady vydržela, říká Michaela při hodnocení své bytostné nespokojenosti. Jenže ani vyřešení životní situace a nalezení vlastního bydlení nepřináší úlevu. Problém přetrvává a nepozorný divák by se mohl ptát, proč vlastně Michaela pije dál, když už má všechno, co chtěla. Jaké má pro to důvody? Vždyť to nedává smysl! Ano, alkoholismus nedává smysl. Neřídí se ustálenými společenskými pravidly, nemá žádný jízdní řád. Je to vlak bez strojvedoucího řítící se do pekla a veze s sebou nejenom Michaelu, ale i jejího manžela a malou dcerku. Všechno, co v životě milovala.

Tereza Ramba jako Michaela dokonale vystihla ten nenápadný, ale nezastavitelný posun od veselého pochlastávání pro radost až po naprostý rozvrat lidské osobnosti, jenž následuje poté, co překročíte vrchol vašeho alkoholického kopce. Strmý sráz, co po něm následuje, vystavěla na mrazivém charakterním herectví s tolika brilantními scénami, až vás bude děsit. Fyzická proměna z krásné přitažlivé dívky v tragickou trosku bez kontaktu s realitou je zkrátka dechberoucí. Možná jí budete fandit, možná ji budete nenávidět nebo odsuzovat, ale emoce ve vás každopádně vzbudí obrovské. Protože podala zatím nejlepší životní výkon.

 

Zajímavé je, že Svátkovy použité formy vyprávění fungují v Zápisníku naprosto skvěle, zatímco jejich nasazení v Úsměvech smutných mužů vedlo k dílčímu rozdrobení konzistence příběhu a částečnému odstupu od hlavního hrdiny i ostatních postav. Zápisník má výhodu v tom, že sází na jednu jedinou kartu – hlavní hrdinku. Jistě, máme tady i další postavy (Miloslav König coby zoufalý manžel, Barbara Lukešová v roli nepřátelské tchýně a některé další), ale ty pouze krouží kolem Michaely jako družice kolem umírající planety.

 

A tahle sázka na srdcovou dámu se díky herecké exhibici Terezy Ramby skutečně vyplatila. Jediné, co zbytečně ubírá body z maximálního hodnocení, je samotný závěr, kde se výrazně snižuje emoční intenzita. Navíc se zkratkovitě začínají a uzavírají některé podzápletky a samotné scény z protialkoholní léčebny působí až příliš profesorsky a edukativně, snad kvůli snaze ukázat, že i ten největší problém se dá úspěšně řešit. Nebýt toho, byl by Zápisník alkoholičky dokonalou studií beznaděje, zoufalství a marné snahy utopit svůj žal v lahvi alkoholu.