Thomas Vinterberg je bezesporu jeden z nejzásadnějších dánských tvůrců posledních dekád. Od nominace na Oscara za výtečný Hon se mu daří střídat rozmáchlejší mezinárodní produkce (Kursk, Daleko od hlučícího davu) se subtilnějšími projekty, jasně načichlými severským duchem. Po čtyři roky staré Komuně do téhle škatulky spadá i aktuální Chlast, který se ocitl v letošním pomyslném výběru canneského festivalu. Přestože však lihem prosycená novinka patří k tomu lepšímu, co k nám letos ze severu doputovalo, zůstává tak trochu na půli cesty.

Vynořuje se celá řada podobností se zmíněnou Komunou, kterou Vinterberg také psal s Tobiasem Lindholmem (Hon, Boj). Komuna zpracovala námět, podle něhož by se skupina vzdělaných lidí měla chovat rozumně i během života ve společné komunitě – jenže od začátku je jasné, že tato flagrantní ignorace emocí a individualit se musí zvrhnout i v rámci domnělé elity společnosti. Což přesně také vcelku líný scénář odvyprávěl. Chlast stojí na podobně akademické tezi: Aby byl člověk skutečně sám sebou, měl by si udržovat půl promile alkoholu v krvi. Skupina čtyř kamarádů a středoškolských učitelů se tuto ideu rozhodne experimentálně ověřit. Jak to asi může dopadnout?

Vinterberg se může spolehnout na Madse Mikkelsena v úloze nejvýraznějšího ze čtyř kantorů. Jedná se o vyhořelého a životem znuděného učitele dějepisu, který prochází plíživou krizí středního věku a nenachází radost doma ani v práci. Herecké hvězdě skvěle sekundují další známé dánské tváře, jež jste (nejen) ve Vinterbergových snímcích už potkali – Thomas Bo Larsen, Magnus Millang a Lars Ranthe. Kvartet hrdinů spojuje letargie a určitá odevzdanost, s níž přistupují ke svým životům. Alkohol představuje vítané zpestření a hrdinům vlije doslova novou krev do žil. Jenže cena bude pochopitelně vysoká.

Od začátku je jasné, co se zhruba bude dít – a ono se to také skutečně děje. Velmi příjemnou odchylkou je však vedle řemeslně precizní a nepatetické Vinterbergovy režie i snaha o nalezení celospolečenského přesahu. Na tom se Komuna trochu zadrhla, Chlastu se to přece jen daří o něco lépe – jenže o mnoho dál přes stereotypně zdvihnutý ukazováček a hrozbu, že alkohol je dobrý sluha, ale zlý pán, se přesto nedostaneme. Od středoškolských večírků přes společenské oslavy až po potřebu ustát neuspokojivý osobní život – alkohol je v dánské společnosti hluboce zakořeněn a český divák se na tuto vlnu dokáže velmi snadno naladit; přestože nedoceníme dánskou hymnu a několik tamějších tradičních lidovek, které zlomyslně zaznívají. Dobře se podařilo vystihnout až patetickou obřadnost, jež je s mnoha alkoholovými situacemi spojena, a v důsledku tak vyznívá nepříjemně směšně.

Střet mladých studentů, kteří si možné trable spojené s pitím alkoholu neuvědomují, a životem sešlehaných učitelů, kterým je už všechno trochu jedno, má velký dramatický potenciál. Obě skupiny démona alkoholu potřebují a využívají, i když z jiných důvodů. Podivně mnohoznačný konec však dává najevo, že si Vinterberg s Lindholmem tak dlouho lámali hlavu nad završujícím poselstvím, až na nic nepřišli. Vlastně se ukazuje, že alkohol sám o sobě není téma, nýbrž jen katalyzátor – odbourává hranice a společenské konvence, čímž i urychluje propad do hlubin, před kterými si člověk běžně zakrývá oči. Autoři atraktivní formou zopakovali to, co se ví – a to sice není málo, ale ani kdovíjak moc.