Člověk nemusí být expertem na severskou kinematografii, aby pro něj jméno Thomas Vinterberg nebylo neznámé. Tenhle dánský umělec totiž společně s Larsem von Trierem už víc jak dvě dekády obnovuje zašlou filmovou slávu svého malého státu. Přestože jeho hollywoodská štace nebyla tak úspěšná jako počátky v rámci hnutí Dogma 95, před čtyřmi lety dokázal vyrukovat s bombastickým Honem, takže s ním stále musíme počítat.

Komuna se vrací k Vinterbergovým kořenům a v mnoha ohledech připomíná slavnou Rodinnou oslavu nebo Trierovy Idioty. Tentokrát však povolil uzdu své dogmatičnosti a formálně není snímek svázán nekompromisními pravidly filmového purismu. Bez dalších okolků prozradím, že v tom tkví jeho největší problém. Chybí tu sevřená forma, která jednoduchému příběhu Rodinné oslavy přidávala na dramatičnosti a realističnosti, a místo ní dostáváme rutinní řemeslné zpracování, jež nedokáže zakrýt nevýraznou příběhovou linku.

A to je hodně na pováženou, jelikož na scénáři se vedle Vinterberga podílel i jeho kamarád Tobias Lindholm. Ten spolupracoval i na Honu a před pár týdny jsme chválili jeho Boj, takže bychom od dua dánských šikulů čekali mnohem víc. Komuna vypráví o trochu znuděné rodině středního věku, která s pár dalšími přáteli a náhodnými známými začne komunitně bydlet ve velkém domě. Počáteční úsměvné spory (v severském podání, takže žádnou řachandu nečekejte) o to, kdo zaplatí pivo, jsou časem vystřídány vážnějšími tématy, když si hlava rodiny přivede domů milenku. Přestože se všichni snaží chovat rozumně, jejich racionálnost je jen všestranně zraňující a k ničemu dobrému nevede.

Bez prozrazování čehokoli dalšího je patrné, že Komuna nabízí nemálo podnětů k zamyšlení. Své myšlenky ovšem vyjadřuje až příliš nevýrazně a jednu přes druhou, takže ve vás nestačí rozdmýchat ani jiskřičku těch pravých existenciálních bolístek. A to je velká škoda. K dispozici měl přitom Vinterberg své oblíbence Ulricha Thomsena a Trine Dyrholm (zasloužený medvěd z Berlína) v hlavních úlohách manželů, kteří podávají výborné výkony. Na konci ale převládá zklamání, že už tu všechny motivy v syrovějším hávu byly a že tahle tvůrčí partička prostě měla na víc.