O FILMU

Manifest Dogma hlásal v druhé polovině 90. let odpor k přetechnizovaným digitálním potvorám, které pod nálepkou slova „film“ zahltily světové muiltiplexy. Návrat k člověku, autenticitě, ryzímu vyprávění, které se nespokojí s efektními vějičkami, ale zato zvládá připomenout kus skutečně prožité všednodennosti. To prostě muselo imponovat intelektuálům, fajnšmekrům, artovým divákům a spoustě jiných fyzicky nepříliš zdatných lidí. Lars von Trier a jeho kumpáni sice nebyli antikomerční věrozvěstové (spíš pokoušeli s možnostmi média i smysl pro humor ostatních), z jejich zásad se přesto staly obecně uznávané parametry pro filmaře, kteří měli dost odvahy... a málo peněz. Zákaz umělého osvětlení, hudby mimo obraz a Arnolda Schwarzeneggera s granátometem jednoduše stimuluje specifickou sortu autorů.... Thomas Vinterberg se se svou Rodinnou oslavou nejvíc zasadil o to, aby byl (prý) recesistický manifest brán vážně. Nepotřeboval k tomu víc než jednu střídmou narozeninovou veselku s jubilující hlavou rodiny a dvěma syny: Skromným Christianem a cholerickým Michaelem. A jednoho zaprášeného kostlivce, který si zrovna umanul vypadnout z rodinné skříně.

FOTOGALERIE