Kolikrát si s kolegou imfem zasteskneme nad starými dobrými časy, kdy člověk neměl takřka všechny filmy pevně pod kontrolou. Nešmíroval ve fázi preprodukce, nesjížděl trailery tam a zase zpátky, nešprtal se nazpaměť synopse a nelepil si měsíc před premiérou na zeď plakáty s nakvašeným Brucem Willisem. Byla to slastná doba, v níž si člověk nemusel pečlivě zakrývat oči, aby na něj každou chvíli vyskočilo velké překvapení s neslýchanou zápletkou. Spousta „dějových“ filmů tím šponovala svoje kvality, protože nešlo o čisté „jak a kudy“, ale také o elementární „co“. O stejné „co“, které vynáší i Rodinnou oslavu do množiny fascinujících filmových útvarů.

Vinterberg uhnětl přesně ten typ uměleckého díla, o němž se vyplatí vědět co nejméně. Zavřít okno prohlížeče, dokončit řádek, a pak vložit do videa ošoupanou nahrávku z filmového klubu. Jakmile se totiž (ano, TEĎ - berte to jako poslední varování) Christian zvedne od slavnostní tabule a pronese drásavá slova na adresu svého otce, nepřeskupí se šokujícně situace pouze na jevišti, ale i v hlavě diváka.

Rozhodující je onen moment, kdy do ticha zazní pár vět, které mají zůstat v černé kronice deníku Aha. Příslovečný klid před bouří rozezní neméně příslovečný blesk z čistého nebe, přičemž Vinterberga šlechtí, že právě ono překlopení situace zvládl zinscenovat s razancí, která odtrhává sanice od zbytku hlavy. Od bodu zlomu se pak odvíjí civilně pojatý, leč přesto nesmírně působivý boj jedince proti pokrytectví, nedůvěře nejbližších a zuby nehty bráněné „dobré pověsti dobré rodiny“. Atmosféra houstne spíše pozvolna, šrouby se utahují už jen nepatrně.

Veškeré dění zkrátka odvisí od šokujícího zářezu, jehož perfektní zapuštění do děje musí přivádět k extázi každého moudrého dramaturga. Je to zvláštní, ale touhle milimetrovou precizností mi Rodinná oslava připomíná Impérium vrací úder. Jakmile si u obou vyslechnete pár vět o otci, bezchybný film se promění v pyramidu o jednom snadno rozpoznatelném vrcholu.