Knižní předlohu jsem nečetl, ale chystám se a moc se na to těším. Ono totiž už mezi “řádky” jednotlivých záběrů lze krásně vnímat, kolik prostoru je v knize věnováno panenské americké přírodě a každodennosti těžké dřiny přelomu devatenáctého a dvacátého století. Už od prvních zvěstí a ukázek jsem se na Sny o vlacích těšil. Ne snad proto, že bych byl fanda do vlaků (kdo by nebyl), ale nedávno jsem si snad popáté přečetl Thoreauovu knihu Walden, která poprvé vyšla před cca 170 lety. Neuvěřitelné čtení, poplatné i dnešní době, kdy si mnozí vanlifeři na Instagramu myslí, že kráčí v Thoreauových stopách, ale ve skutečnosti se s jeho myšlenkami míjejí nikoliv o lidské, ale rovnou světelné roky.

Sny o vlacích: FOTOGALERIE

Thoreauova zkušenost v lesích u jezera Walden je filozofickou úvahou nad stavem společnosti, Sny o vlacích jsou jímavou sondou do života zádumčivého dřevorubce, na jehož obyčejném, ale pohnutém životě Denis Johnson rýsuje krásy i útrapy, jedinečnost i pomíjivost našeho bytí. Jeden by řekl, že tuhle elegii napsal jen krátce poté, co do země zapadl poslední pražec americké železnice, ale příběh poprvé vyšel na pokračování v roce 2002 v magazínu The Paris Review a knižně o devět let později. 

Původně jsem se chtěl vymezit proti “nuda jak hovado” jednohvězdičkovým komentářům na ČSFd, ale proč si kazit hezkou recenzi. Každému, co jeho jest, ke Snům o vlacích musí každý dorůst, ať už věkem, postavením, společenskou a historickou empatií, a bůhví čím ještě. Ani náhodou nenaznačuji, že komu se film líbí, ten je dobrý a vzdělaný člověk. Bentleyho tiché a trpělivé črtání osudů Roberta Grainiera trochu evokuje ranou Malickovu tvorbu, ale nikdy nesklouzává k samoúčelné exhibici nebo rochnění se v neutěšené společenské či osobní situaci (tzv. poverty porn).

Jako poučený divák vnímáte, že život v Americe na úsvitu dvacátého století nebyl žádný med. Pokud vás neskolila dětská nemoc, nastoupili jste do práce s vidinou celoživotní dřiny, manželku jste našli buď z nouze nebo se zásahem velké náhody, a zůstali jste často generačně v zajetí svého řemesla či poměrů, ze kterých pocházeli už vaši rodiče. Robert Grainier se stal už v dětství sirotkem, ale našel smysl v námezdní práci dřevorubce, kdy cestoval ze státu do státu, jak se příslib železnice plazil napříč USA. Porážel stromy, stavěl koleje a dřevěné mosty, aby se jako stěhovavý pták vždy na zimu vracel do Idaha. 

Na jeho osudech staví režisér Clint Bentley příběh, který plyne pomalu a bezstarostně jako voda.  Tak pomalu, že při zběžném pohledu ani netušíte, jestli ta voda teče nebo stojí. Proto ostatně ten termín antinetflixovka. Často píšu o tom, že dnešní seriálová a filmová tvorba na Netflixu a jemu podobných je pro recenzenty za trest. Jde o příběhy napsané tak, abyste je mohli sledovat nebo spíše nesledovat v pozadí. Postavy nahlas říkají, co dělají, co budou dělat, nebo co dělaly včera.

Cílem je, aby divák neztratil niť, když se zrovna podívá do telefonu, odejde do kuchyně pro něco k zakousnutí, nebo prostě přesune svou pozornost jinam. Neustálá expozice, která je v přímé opozici k základům filmového (vizuálního) vyprávění a mantře “show, don’t tell”. Recenzent, který naivně podle měřítek své profese musí na zmíněná díla koukat, má pocit - jak vystihnul můj oblíbený pisálek Derek Thompson – že kouká přímo do Slunce. Je to únavné, je to bolestivé, je to zdraví ohrožující.

Sny o vlacích jsou přesným opakem, takže jejich existenci na Netflixu lze ospravedlnit jen snahou platformy získat další Oscary a angažovat výrazné tvůrce bez jakéhokoliv dohledu. Tentokrát to klaplo, protože Bentleyho dechberoucí sonda před vámi s mlčenlivostí vlastní protagonistovi snímku črtá jednotlivé výjevy v polocelcích a polodetailech. Někdo by si ji mohl splést s westernem, ale i tam drsní pistolníci prohodí víc slov a krajina je divákovi nucena v epických širokoúhlých švencích. Tady se nad vámi tyčí dřevění velikáni, kterým jdete pod kůru. A pod nimi chlapáci, co si pod kůži jen tak někoho nepustí. Chlapi spolu umí mlčet. A když promluví, lezou z nich zkušenosti tak trudné, že se na svém designovém gauči začnete ošívat a jdete zkontrolovat, jestli máte na termostatu příjemných dvaadvacet.

Může se zdát, že stará Amerika tohoto filmu vám bude na rozdíl od reality vašich vlastních životů připadat stejně mimozemská jako povrch Marsu. A že v radostech i strastech hřmotného Roberta (krásně zabržděný a kontrolovaný Joel Edgerton) uvidíte spíš kalkulovanou snahu dojmout a pohnout publikum, než citlivě opisovaný osud, který v dané době rozhodně svými zvraty nad ostatní nevyčníval. Clint Bentley mu dává silný hlas, ale nikdy na vás neřve. V tom mají vlastně Sny o vlacích hodně blízko k loňskému Sing Singu. Ten zůstal jen u oscarové nominace, ale předznamenal, že Bentley a jeho stálý parťák Greg Kwedar mají výjimečný cit na lidské příběhy, které vypadají banálně, ale nutí vás k přemýšlení a hledání souvislostí. 

Film, v němž se hlavní hrdina prosekává kalifornskými hvozdy i nepřízní osudu, totiž nevolí pomalé tempo a dlouhé záběry náhodně. I ty méně vnímavé nechává, aby se zhluboka nadechli a dali myšlenkám prostor. Málokdy jsme v dnešní době opravdu sami. Přiznejte si sami, kdy jste naposledy doma, ve škole, v práci, v MHD nebo v autě byli jen se svými myšlenkami. Jsme přeprogramovaní k tomu vytáhnout mobil, vzít si sluchátka a začít se bavit kdykoliv je k tomu volná chvilka.

Dřív jsme si brali na cestu knihu, pokud jsme jeli někam daleko. Možná časopis, když byla cesta kratší. Dnes se snažíme vyplnit i pouhé desítky sekund čekání mobilní krabičkou, která je vždy připravena nás něčím zaujmout. Přirozené momenty nudy a okamžiky, kdy naše mysl lelkuje a tvoří vlastní konstrukty, jsou čím dál tím vzácnější, protože ustupují kanonádě vjemů a vizuálního hluku všude kolem nás.

O to raději bych si na Sny o vlacích zašel do kina, kde bych byl podobně jako v deprivační kapsli skutečně odpojen od okolního světa. Naštěstí jsem měl možnost film zhlédnout o samotě a pozdě v noci, kdy mě skutečně nic nerušilo. Je to fantastická, ale nepřenositelná zkušenost, když se na Bentleyho snímek skutečně naladíte. Ne každému se to povede, nemá smysl se k tomu nutit, ale jakmile Grainierův život mlčky sledujete a najdete v jeho nesnadné odyseji inspiraci k zamyšlení, začnou se i dlouho po závěrečných titulcích vynořovat ve vaší mysli nové a nové plochy. 

Důležité je zahodit sluchátka a mobily. Ideálně se jít o samotě projít do lesa, jak se dnes módně říká “sáhnout si na trávu”. Je mi jasné, že tady sázím vzletné obraty jako “tohle není film, tohle je život” a přitom ani nejsem ochoten prozradit, o čem snímek doopravdy je. Jenže to je právě to. Nejde mi ani o spoilery, klidně prozradím, že se Robertovi stane něco krásného i něco strašného. Až se budete na prahu krize středního věku nebo na smrtelné posteli ohlížet přes rameno, pravděpodobně každý jeden z vás bude moci prohlásit o svém “filmu” něco velmi podobného. Krásné okamžiky střídají ty ošklivé, radost si podává ruku se smutkem. Kdo může říct, že měl jednoho víc než druhý, kdo umí odhadnout cizince, aniž by se na chvíli prošel v jeho botách?  

Přehrajte si trailer  Sny o vlacích dojímají, dráždí a jeden se nad nimi během skromné stopáže ustrne hned několikrát. Zručné ruce jejich tvůrců mění krásnou literaturu v krásný film, ve které se ne vždy dějí krásné věci. Zní to ohromně jednoduše, ale takových snímků skutečně moc není. Jestli vám protečou mezi prsty, nebo vás naopak donutí chytit život za pačesy, to už je jenom na vás. Někoho film svou přímočarostí a jednoduchostí urazí, jinému uhrane. Neexistuje vlastně nic mezi tím, ale kdo jsem já, abych s někým v komentářích bojoval. Mám ale pocit, že každý z nás by si tajně přál, aby jeho životopis někdo zpracoval jako zdánlivě rutinní malbu, na níž jsou ale při bližším ohledání patrné všechny odstíny lidského bytí.

Při sestavování žebříčku nejlepších filmů na konci roku vždy vyjadřuji vděčnost za to, že se povedlo natočit dva, tři filmy, které mne osloví na té úplně nejosobnější úrovni. Pro letošek i díky Snům o vlacích hlásím, že mám opět splněno.