Absolutní, nebo nijaké? Tupý kýč, nebo nová Vesmírná odysea?  Prázdné, nebo zcela vyčerpávající? Mohlo se to zdát zcela nepravděpodobné, ale právě takhle rozporné soudy provází novinku Terrence Malicka. V obou směrech v hojném zastoupení. Dychtivě očekávaný počin přemýšlivého režiséra totiž nelze snadno uchopit, přináší hodně osobitý přístup k filmové surovině a vzpírá se jednoduchým interpretacím… a přesto nutí své diváky, aby o ní uvažovali v intencích „baví – nebaví“, aby jednoduše pojmenovávali, zda je ta podmanivá výprava na vrchol estetična opravdu strhla a inspirovala, nebo naopak minula a nudila.

Věc se má následovně: Strom života je jakousi symfonickou básní v obrazech, v jejímž centru stojí rodinné trable poměrně nevýrazné americké rodiny z 50. let. Uvnitř ní se napínají vztahy, okolo pak plují jak traumatické vzpomínky, tak i opulentní výjevy z nejfotogeničtějších zákoutí naší planety a vůbec celého vesmíru.

Už tak dost nestandardní koncept se sluší osvětlit několika dalšími fakty, o nichž víme z předchozích režisérových fimů: V prvé řadě, Terrence Malick rozhodně nelpí na klasických hollywoodských vyprávěcích postupech. Zadruhé, vnímání tempa, rytmu a obecně času jako veličiny je u páně režiséra jedinečné – ostatně tomuhle žijícímu klasikovi nedělá problém přetrhnout na dvacet let své aktivity na poli celovečerního filmu, a pak se nečekaně vracet. A teď k tomu připočtěte skutečnost, že dosáhne-li umělec ve své tvorbě určité úrovně krásna, nutně se musí objevit hlasy hovořící o kýči a podbízení se. A máme tu možná nejzajímavější rébus letošní sezony.

Už asi tušíte, že k jeho rozluštění se budu stavět z toho výrazně pozitivnějšího pohledu. Malick totiž v mých očích obstál, když vybrousil velmi originální a osobitý snímek, fascinující svým stylem, udivující strukturou a tak trochu zarážející tím, jak na jedné straně oslňuje nádhernými obrazy, k nimž ovšem nepřikládá stejně „snadno čitelný“ manuál.

Kouzlo Stromu života tkví ve skládání fragmentů v komplexní tvar, v pečlivém výběru střípků, které samy obsáhnou celé vrstvy. Není těžké se rozplývat nad Malickovým vizuálním cítěním. V těchhle nekončících obrazových orgiích má i zdánlivě suchý záběr na svíčku své tajemství, i pouhé popocházení Seana Penna v zástavbě svůj bolestný pocitový přesah a i dinosauři svou… no, Jurský park 4 nečekejte. Malick to pásmo estetických vzrušení ale dokáže nabít magií a hlavně je vsadit do filmu tak, aby jej vnitřně obohacovaly a bohatě prokrvovaly jeho hlavní tematické linky.

Přehrajte si trailer Ve filmu tak nahlas „hraje“ celá široká škála motivů a témat. Nejen libým zvukem, ale hlavně tóny podmanivým, pohlcujícím a inspirativním. I z kradmých epizodek Malick těží dráždivá zamyšlení nad svárem mezi ženským a mužským principem, mezi naivním mateřstvím a tvrdým otcovstvím, mezi tragédií jedné rodiny a mohutným pohybem vesmíru, v němž hlasité vzlyky najednou zní jako šepot. Je to samozřejmě i zásluha pečlivě vybraných a vedených herců (mj. další nenápadná velká role Brada Pitta), že se i na pár scénách podaří plasticky rozkreslit pouta mezi třemi bratry, despotickým otcem a jemnou matkou. I proto je nutné obdivovat Malickovo režijní vedení, podvolené jedinečné výtvarnosti i stylu, přesto pracující s tématy, motivy a emocemi, jež by i nejprotřelejší spisovatel sáhodlouze slovy ohmatával… a možná nikdy pevně neuchopil.

Strom života se k živému popisu vztahu otec – syn, k předávání role „patriarchy“ v jedné rodině nebo k vyrovnávání se s bolestí v jejích nejrůznějších podobách prořezává skrze čirou magii audiovizuálu. A proto je to cesta poněkud nesnadná a hodně intuitivní, kterou nelze výkladem přenést z člověka na člověka. S ohledem na zvolený styl se film ani nemůže dožadovat absolutního diváckého pochopení – a taky ho rozhodně nedostane – ale jeho schopnost silně rezonovat je neoddiskutovatelná.

Strom života: FOTOGALERIE

Malickův film tak pokračuje v linii výrazných vítězů festivalu v Cannes, jež nelze imitovat a často ani následovat, ale je nezbytné obdivovat naplnění jejich silné autorské vize (viz Elephant, Bílá stuha, Mezi zdmi, Fahrenheit 9/11 nebo 4 měsíce, 3 týdny, 2 dny). Obdiv si zaslouží i Terrence Malick. Předpokládám, že minimálně virtuózní desetiminutovkou, během níž se zrodí a vyrostou tři bratři, zajistil svému jménu novou kapitolu v kronice americké kinematografie.