Před třemi týdny jsem si odplivl na adresu Pana Nikdo v rámci karlovarského blogu a slíbil, že recenzi napíše někdo jiný. Slib bohužel musí být porušen, protože najít v redakci a v jejím okolí člověka, který by byl ochoten film vidět, zamyslet se nad ním a sepsat o něm text, je zcela nemožné. Stčko se s Panem Nikdo pral natřikrát. KarelR svůj úkol vzdal po deseti minutách s konstatováním, že si tam otravně hrají „na špatnou Vesmírnou odysseu“, a jako autor objednaný na recenzi mě začal ukecávat, ať film úplně zasklíme. Mr. Hlad se nerad týrá, marigold film sestřelil už na stránkách Českého rozhlasu a plýtvat psaveckými silami dura nebo imfa na Pana Nikdo je jednoduše škoda. Pak zbývá akorát nebohý k0C0UR, jemuž se Pan Nikdo jakž takž líbil. Ten bohužel odmítl, protože restaurovat dojmy z dávné projekce pro něj bylo příliš namáhavé… a hlavně potenciálně degradující samotný film.

Můžete to brát jako zbytečný exkurz do redakčního zákulisí, o pár věcech ovšem vypovídá. V prvé řadě, aura „geniálního snímku od neznámého belgického režiséra, jehož audiovizuální parametry každého smetou“, se naštěstí pomalu rozplývá. A zadruhé – o Panu Nikdo je dobré nepřemýšlet. Ba co víc, je to vyloženě nutné! Je to vnitřně prázdný stimul pro oči a uši, pro prchavé pocity, pro momentální dojmy a chvilkovou náladu. V těchhle disciplínách je velmi silný. Když se o něm ovšem rozhodnete uvažovat v širším kontextu, vyjeví se naplno jeho samoúčelnost, tak protikladná vůči velkým tématům a vysokým ambicím, jimiž je snímek prošpikován.

Vnímání filmů je subjektivní. Na každého zabírá něco jiného. Každý spatřuje stimul v něčem jiném. Přesto si troufám tvrdit, že pokud divák chce o filmu přemýšlet a nechat se vtáhnout do hry na „inteligentní a komplexní sci-fi“, musí na jeho monitoru po závěrečné pointě blikat obrovský nápis FAIL. Velké odhalení Pana Nikdo je nepochybně jedním z nejdrzejších, ale zároveň nejpitomějších rozuzlení filmové historie. Neodvratně z něj totiž vyplývá, že celé dvě předchozí hodiny krásných obrázků byly zbytečné, že se věcně nepojí s podstatou snímku a že film mohl stejně tak dobře trvat deset minut, jakožto i dvacet dva hodin. Mohli v něm klidně běhat tyranosauři a Chuck Norris se v něm mohl dopočítat nekonečna (klidně i dvakrát). Pořád by to s ohledem na pointu dávalo stejný smysl jako odbočky k Marsu, k nesmrtelnosti, k satirickým šťouchancům do médií, k filosofickým úvahám o nahodilosti a osudu, k lásce mezi nevlastními sourozenci i k psychotické manželce. Tedy smysl pramalý, ba možná žádný.

Což o to, i filmy nepříliš duchaplné, povrchně líbivé a celkově tak nějak vlezle hezoučké mají právo na existenci. Jenže nesmí se tvářit jako všeshrnující opus magnum! Právě s takovým rozmachem Pan Nikdo dvě hodiny nutí divákovu mozkovnu šrotovat, spojovat si různé linky, interpretovat, hledat klíč. A pak mu suše oznámí, že to celé bylo jen tak pro srandu a že mu ten klíč mohl klidně vložit do dlaně už před hodinou. Jenže se mu nechtělo. Zážitek je to ekvivalentní dvouhodinovému sexuálnímu dráždění nádhernou blondýnkou, které však místo coitu zakončí hru kopancem do rozkroku.

Ne každý se pochopitelně musí nad tou samoúčelnou prázdnotou pohoršovat. Někomu ke štěstí zkrátka stačí fajn soundtrack a nádherné obrázky, které v sobě mají to nejopojnější z reklamní estetiky. Stačí koukat na podmanivé videoklipy, tematicky i formou čerpající z jiných oblíbených bijáků (Fontána, Osudový dotek, Klub rváčů, Rekviem za sen, Srdcová sedma atd.). Stačí, že je Jared Leto dobrý herec a z repráků zní chytlavé písničky. Nebo ne?

Pokud se i u takhle nabubřelé a velkolepé látky dá vyjít jen s povrchními dojmy, pak dozajiisté ano. Jenže tyhle chvilkové radosti blednou, jakmile člověk kývne na výzvu filmu a začne mu věnovat své intelektuální i emocionální úsilí. Dá mu vlastně docela hodně. Ale dostane akorát nekonečné, opakující se pásmo okouzlujících, leč plytkých střípků, které prozrazují talent režiséra a scenáristy Jaca van Dormaela obluzovat hezkými klipy i výtvarnými nápady.

Bohužel Dormael své schopnosti napnul špatným směrem. A neuvědomil si, že dychtivý náběh na jeden z nejchytřejších filmů všech dob nemůže zakončit pointou, za níž by se styděl i devítiletý pisatel povídek.

Pan Nikdo bolel, tak jako bude bolet diskuze pod tímhle článkem.

P.S.: Viděna režisérská verze. Originální by měla možná o půl hvězdy víc.