V časech, kdy se víceméně všichni shodovali na tom, že jediný dobrý nácek je mrtvý nácek (a ti, kteří nesouhlasili, aspoň měli tu slušnost si to nechat pro sebe), přišel Quentin Tarantino se svým do té doby nejodvážnějším, nejkrvavějším a zároveň nejstylovějším filmem vůbec. Vítejte v alternativní historii, kde Brad Pitt skalpuje a značkuje německé vojáky a Michael Fassbender objednává whiskey až příliš britsky.

Ačkoliv se to furt zdá jako včera, od premiéry panchartů – nebo Inglourious Basterds, jak se film rozkošně jmenuje v originále – uběhlo už 16 let. Tarantino mezitím natočil další tři snímky, v jednom dokonce znovu maličko přepisoval historii, mnozí by však namítli, že levelu zábavnosti kosení nácků pomocí všech myslitelných i nemyslitelných způsobů ale znova nedosáhl. Jiní by zase kontrovali, že se tady legendární americký režisér stále teprve rozjížděl. Pravda bude možná i vzhledem k rozporuplnému přijetí uvnitř redakce někde uprostřed, to nám ale nezabrání tento klenot v žánru filmů z druhé světové v naší rubrice V.I.M. řádně oslavovat.

Ostatně je to už úvodní sekvence, kdy někde v okupované Francii sledujeme mistrovskou hru nervů a trpělivosti mezi místním farmářem a německým lovcem židů v podání Christophera Waltze. Ano, bylo to právě tady, kdy se Waltz poprvé pořádně představil světovému publiku, vysloužil si svého prvního Oscara za vedlejší roli (druhého pak jen o tři roky později znovu pod Tarantinem) a hlavně ukázal, že i slizounští SSáci můžou být zatraceně charismatičtí, takže co se v prvních minutách snímku zdá jako vrcholně protivná procedurální návštěva německého důstojníka, se záhy změní v odporně promyšlený akt vyvraždění jedné ukrývající se židovské rodiny, při kterém se postava Hanse Landy snad ani na vteřinu nepřestane usmívat. A vy ho přitom nenávidíte i žerete zároveň.

Nebyl by to však Tarantino, kdyby nevěděl, že takhle instantně ikonický záporák bude potřebovat stejně tak ikonickou protiváhu, a to nás přivádí k obsazení fešáka Brada Pitta. Ten se zrovna nacházel v bodě kariéry, kdy si začínal volit přece jen o něco náročnější role a možná méně komerční projekty, kam částečně právě pancharti spadaly (ostatně Tarantino až do tohoto snímku rozhodně neplatil za nějakého velkého hitmakera). Nakonec se tu však spojilo to nejlepších z obou světů, protože Pittův americký velitel a vrchní skalpovač Aldo Raine přinesl Tarantinovi konečně pořádný komerční úspěch, a herec si zase mohl užít maličko jinou polohu, než v jakých se do té doby objevoval. Těžili všichni, nejvíc však diváci.

Režisérovo neselhávající oko na obsazování ovšem dotvrzuje i zbytek castu, třeba Michael Fassbender, kterého tento snímek taky prakticky umístil na mapu, nebo přenádherná dvojice hereček Mélanie Laurent a Diane Kruger, či mladičký Daniel Brühl. Mix amerických a evropských tváří navíc dodal snímku důležitou autentičnost, která posléze pomohla vyvážit fakt, že si v něm Tarantino tak trošku přepsal dějiny po svém. Protože kdo by ve svém filmu nechtěl zabít Hitlera, žejo?

Nakonec těch osm nominací na Oscara mluví za vše. Hollywoodský „enfant terrible“ zde dokázal pracovat nejen s různými odkazy na filmové klasiky, modernizovat téma pomsty, stvořit dvě báječné femme fatale i záporáka do učebnic historie filmu, hlavně tomu ale dokázal vlepit svůj typický ksicht, humor i nadhled, díky němuž si film dokázali užít i ti, kteří jinak válečné filmy nesledují. A jak o nějakých 15 let později potvrdil Guy Ritchie, ono to zas tak jednoduché není. Každopádně nevím jak vy, ale já mám v den jmenování Filipa Turka ministrem program jasný.