Mohl bych teď být sám za pancharta a vzpomenout na to, jak nám před lety Tarantino sliboval válečný film s Willisem, Stallonem a Schwarzeneggerem. Jenže pak začal ve filmech, po vzoru svých tiskovek, víc kecat a míň jednat. V důsledku toho jsou Hanební pancharti nikoliv akční vypalovačkou, ale dvouapůlhodinovou konverzační exhibicí. Na válečný Pancharty se zmíněným obsazením si tedy počkejte do Expendables. Do kina ale můžete vyrazit příští týden bez obav. Tarantino se totiž... ehm... zas jednou překonal.

V řeči pragmatičtějších fanoušků to ale znamená "pouze" to, že Pancharti jsou lepší než Auto zabiják. O absenci ukecaných hysterek, postprodukčně přidaných šrámů a fetiš dolních končetin. Svých vrcholů z devadesátek však Tarantino pravděpodobně jen tak nedosáhne, jednoduše proto, že si natáčení filmů a psaní scénářů přílíš užívá, než aby přišel s pořádným dějem a pečlivě profilovanými postavami. Zatímco v komiksovém Kill Billovi nabídl jen črty postav, tady jde rovnou o karikatury, obydlující svět bez pravidel a vnitřní tenze. Oblíbené kapitoly jsou poskládány chronologicky, takže jediným Quentinovým štítem zůstává nadsázka. Ta by fungovala, kdyby všechny scény a postavy držely stejný krok. A občas taky hubu. Ačkoliv jsou dialogy vysoustružené jistou rukou, stopáž 150 minut vráží do centra trpělivosti rozžhavené ocelové hřeby - a kroutí s nimi. Úvodní scéně to odpustíte, protože se v ní objevuje nejzajímavější postava (Lovec Židů Hans Landa v bezchybném podání Christopha Waltze) a příslib vážně míněné žánrovky (revenge flick).

Jenže... druhá kapitola otevře s jednotkou Alda Raina (Brad Pitt). Její šéf i jednotliví členové mají inteligenci kulečníkové koule. Vždycky někam vrazí a všechno tam vymlátí. Tenhle ostrý kontrast by měl skvěle fungovat ve vzájemných scénách, ale i samotná jednotka je složená z tak odlišných váhových kategorií (směšně přehrávající Pitt vs. otřesný Eli Roth vs. vynikající, leč upozaděný Til Schweiger), že se v každé scéně rozpadá po první hlášce. Místo akčních scén je Tarantino rámuje do těžce uvěřitelných situací, které by možná byly komické, kdyby nebyly tak natahované. Desetiminutový detektivní dialog s postavami z pulpové literatury, kterým byste hákenkrojc na uniformě nevěřili ani na kilometr daleko? Je zázrak, že to drží pohromadě, ale zároveň výsměch ostatním scénám, ve kterých se objevuje právě Hans Landa nebo pomstychtivá Shosanna (Melanie Laurent) z úvodu.

Člověk má skoro pocit, že kdyby se odříznula většina scén s Pittovými parťáky, zůstal by velestylový válečný film s komorním rozjezdem a velkofilmovou koncovkou. Cesta za pomstou, která je upřímnější a zábavnější než oba Kill Bill pokusy o plundrování archivů. Tedy ne že by si tu Tarantino nehrál na Leoneho a nepoužíval cizí soundtracky. Jen je tentokrát celá ta audiovizuální nadílka mnohem víc "jeho". Jako by se pozérství v dobovém filmu omezilo jen na rozšafné dialogy a neustále lpění na přiblblém Pittově přízvuku (nebo bizarním castingu - viz Mike Myers jako spojenecký generál).

Na výsledek je tedy radost pohledět, občas je radost ho poslouchat, ale tak či onak ho musíte místy vyloženě prosedět. Pro fanoušky hodnověrných válečných filmů to může být peklo, pro zanícené tarantinovce naopak ráj na Zemi. Až tržby prozradí, jestli se režisérovo ego povede přibrzdit dalším propadem zájmu diváků (vzhledem k Pittově účasti a trailerům, které klamou tělem a slibují akci, ale spíš ne). Producenti mu evidentně obojek utahovat nehodlají. Weinsteini chtěli snímek zkrátit o čtyřicet minut, ale nakonec od svého požadavku ustoupili. Trestuhodná chyba. Co mohlo být sice lehce povrchní, ale zábavnou válečnou historkou, se nafouklo do dalšího festivalu slovních (a občas i krevních) průtrží.

Není důvod se do Panchartů opírat přespříliš, ve filmografii budou fungovat jako setrvačné dílo, v Tarantinově portfoliu ani ve vaší poličce neudělají ostudu. Ale plýtvat superlativy? Zůstává jen u zbožného přání, které se občas naplní v hereckých výkonech Christopha Waltze a Melanie Laurent. Ti dva jsou jako opuštěné ostrůvky, připomínající Tarantinovu dávnou velikost. Postavy z masa a kostí, postavy s "příběhem", který se dostává pod kůži. Věčná škoda, že navzdory tomu, že stráví na plátně víc času, nakonec pouze přihrávají Pittovi a jeho (kulečníkovým) koulím.