Předsudek je ošidná věc. V rámci masírování slavných jmen negativy nejednou můžete podlehnout dojmu, že vám váš kdysi oblíbený tvůrce režijně zcela zevšedněl či se vám rovnou protiví. V tom smyslu, jak moc tlačí na pilu a chvástá se sebestřednými žvásty o tom, jak je cool ve vršení odkazů z nakoukaných undergroundových klasik. S Tarantinem tenhle problém čas od času mívám. To, co kdysi bývalo označováno za novátorství a sympaticky nevtíravým pojetím se hnízdilo kdesi mezi líbivostí a statutem diváckého kultu, se setrvačností vytratilo kdesi v zahlížení se do svého stylu a točení filmů pro sebe samého. V pohledu diváckém pozvolna začíná rašit odpor a nechuť na straně jedné a nekritický obdiv nováčků v broušení „hustýho stylu“ na straně druhé. Spousta fanoušků přitom nedokáže popsat, co se za „hustym stylem“ skrývá a co se jim vlastně na Tarantinově tvorbě líbí. Bohatě už stačí, že je jiný a jde proti proudu. A v každém dialogu má kouzelné slovíčko fuck.

Předsudek se vyklubal do takových rozměrů, že mě Auto zabiják nechal v očekávání naprosto chladným a po Tarantinovi jsem v internetových kruzích nebádal o nic víc než po fotkách nahého Karla Gotta. Kruh se však překvapivě uzavřel a po lehkém rozčarování z prvního dílu stylově přebarveného Kill Bill (druhý díl to zlepšil) se Tarantino zčistajasna profiluje zpátky. Sice ne do vyprávěcí formy, která ho „udělala“, ale někam mezi nerozhodnost, čím vším ještě šokovat a pevnou jistotu, jaký příběh vyprávět.

Spousta věcí platí, jako platila odjakživa: To, co se lidem nelíbilo na filmech Quentina Tarantina, se jim pravděpodobně nebude líbit ani teď. Dlouhatánské dialogy o ničem, ze kterých by postavy z vesmíru Kevina Smithe asi radost neměly, jsou po expozici vystřídány dávkou obligátního násilí, kde vyprofilované charaktery účtují s krvavým klokotem na jazyku. Povídkové schéma nemá rozvoje, který by se nedal shrnout ve dvou větách. Prázdné záběry brousí styl a opájejí se svou výjimečností ve vlastním světě plném precizních filmových odkazů, které Tarantino vytvořil pro potěchu vlastní duše. Stále tatáž „tarantinovská“ hudba vybízí diváka k sestupu do filmového sklepa plného brutality a špíny, který mu žádný jiný současný filmař nenabídne. A vlastně to pořád funguje. Odhlédnete-li od toho, že Tarantino měl točit poctu a ne svůj další „obvyklý film“.

Auto zabiják má být poctou druhu filmu, pro který se ustálil výraz „exploitation“. Příliš jsem jich sice neviděl, ale jejich poselství se dá shrnout asi následovně: Jsou levné, brázdí všemožné brakové žánry a nemají zhola žádné umělecké ambice. A o spoustě z nich jste pravděpodobně ani neslyšeli, protože jsou béčkovými klasikami pro absolutní fajnšmekry. Tarantinův film je poctou v tom smyslu, že filmový materiál, na který je natočen, je poškrábaný, občas z něj vykoukne nějaká dominantní barva a záměrně je špatně ustřižen v místech, kdy se jako by v promítací kabině mění kotouče. V reálu to vypadá tak, že postavy řeknou tentýž dialog dvakrát nebo obraz sofistikovaně poskočí. Všechna čest Tarantinově preciznosti v opisování takových jevů, ale zmiňovaný nápad mi už v trailerech vystačil ke spokojenosti jen na pár vteřin. V první polovině samotného filmu se režisér těchto možností bohužel chopí při každé příležitosti a často jsem se nemohl zbavit dojmu, že mě to velice ruší místo toho, aby to bylo jakýmkoliv způsobem zajímavé či snad cool. Stejně tak je to i se zbytkem – to, co se dělo (ať už záměrně či ne) ve filmech dříve (včetně obligátních znělek a varování přístupnosti), Tarantino dělá dneska. Asi by to mělo samo o sobě stačit k tomu, aby mu byly připínány vavříny, osobně se však domnívám, že je třeba trochu víc snahy než sehnat si starou kopii záznamu znělky a přilepit ji k novému filmu. Ale dobrá, tuhle snahu o staromilský vizuál jsem ochoten pochopit, přestože ničemu neslouží a skrývá se pod ní „jen“ další Tarantino a jeho dravé historky z podsvětí.

Takže – postavy si dlouho povídají, pak se něco stane a posléze se řeší důsledky. A vypadá to přesně tak banálně, jak to zní, přestože spojovat „důsledky“ a „banálně“ u Tarantina není příliš fér. Finále obou příběhů je to nejsilnější, co Auto zabiják nabízí, na rozdíl od představování postav a jejich problémů. Ona autorská honba za vymýšlením stále stejných dialogů, kterým se pro jejich specifičnost říká „tarantinovské“, je už místy únavná. Hranice mezi tím, co je zajímavé a co už dávno není, se u Tarantina za poslední roky radikálně ztenčila. Snad už vymizel okamžik překvapení, snad už spoustu lidí prostě nebaví poslouchat něco, do čeho se nemohou „zapojit“. Pravdou zůstává, že první ze dvou historek vykazuje značně kolísavou tendenci a scenárista v ní přestřeluje ve snaze být po celou dobu „undergroundově poutavý“, přičemž zůstává jen vlažně skoronudný. Naštěstí přichází příběh číslo dvě, aby zajel do vykopaných kolejí a nechal Tarantina vyřádit v mnohem větším měřítku a stylu. Přestože vyprávěcí schéma zůstává totožné, adrenalinu pozvolna přibývá a samotný konec (automobilová honička s překvapením) je opravdu příjemnou satisfakcí a odměnou za přečkání dvou hodin plných mluvení, ze kterého jde v lepším případě hlava kolem. Méně keců a více akce je zlatým pravidlem, kterého by si měl režisér hledět do budoucna víc.

Průnik do filmu v samém začátku je nicméně, jak už bylo řečeno, hodně nesnadný. Trojice holek se při jízdě v autě nezávazně baví o lehkých drogách, sexuálních radovánkách a celé to vyznívá jako kdyby se Tarantina k tématům, do kterých tolik nevidí, pokoušela nasměrovat osoba, která do nich vidí, ale neumí psát scénář. Prvních dvacet minut je zdaleka tím nejhorším, co Auto zabiják nabízí – proto, jak nuceně tarantinovsky se vše odehrává, jak moc vám tvůrce chce říct, že auto je ve skutečnosti na jiném autě a nikdo ho tedy neřídí, ve větách, jejichž konstrukce má být zábavná, ale je pouze samoúčelná. Naštěstí se děj přesouvá do hospody, kde má Tarantino mnohem více prostoru pro rozehrání zajímavějších situací, včetně obsazení své maličkosti a důkazu o tom, že Eli Roth je stejně mizerný herec jako režisér. A také konečně využívá sexappealu svých svěřenkyň, jejichž nohy opět zabírá s jakousi fetišistickou působivostí. Pak už je jeho film víceméně bez problémů, pokud můžu za „bez problémů“ označit úsek, který mě emocionálně nevtáhl, ale pouze pobavil svou dravou nekompromisností.

Problém Auta Zabiják vidím ve dvou věcech: 1) Hrdě se vydává za něco, čím není. Není brakovým filmem za pár šupů, je drahým filmem, kde Quentin Tarantino obrozuje další a další své režijní nápady a vetkává je do své klasické poetiky „představ postavy a pak je strašně rozemel“. „Explotation“ aura a všechny poschovávané finesy jsou jen vychytrale omluvným zdůvodněním pro to, jak prostý a velice prázdný film se jal natočit (jistě bude spousta z vás namítat, že to je právě to „explotation“. Ale co z toho, když je to místy velká nuda?). 2) Nenalézám cílovou skupinu diváků. Ročníky, které mají zmiňované filmy možná stále v živé paměti, pravděpodobně Tarantina nenávidí za to, že jim kazí děti a je úchyl, takže na film nepůjdou. A spousta mladých na něj naopak půjde, ale nepochopí (přestože všichni budou tvrdit, jak je to cool). Tarantino si na sebe zase ušil takovou zvláštní boudu, která ho stejně jako chlapíka jménem Kill Bill pošle za nějaký čas za 49Kč do Levných knih mezi ostatní divné filmy s J.C. Van Dammem. Dejte na mě.

P.S.: I přesto samozřejmě nepochybuji, že spousta lidí bude cítit, že to Tarantino natočil přímo pro ně, uvidí v jeho novém filmu spoustu věcí, které jsem já nepostřehl a půjdou na něj desetkrát, jen aby všechny odkazy důkladně sesumírovali do úhledného bločku. Tímto jim oficiálně dovoluji, aby se s tím vychloubali a připomínám, že jim to ze srdce přeji a nic proti nim nemám.