Tom Hardy je jméno, co momentálně přitahuje do kin davy. Co má ale nový Šílený Max společného se slavným a poněkolikáté zfilmovaným melodramatem? Vlastně nic, ale stejně čtete dál, co? Autorem knihy Daleko od hlučícího davu je totiž jistý Thomas Hardy, populární spisovatel viktoriánské Anglie, jehož zřejmě nejznámější dílo se nyní dočkalo další adaptace. Režie se ujal Thomas Vinterberg, který před pár lety v Honu dokázal přesvědčit Hollywood, že jeho skromné začátky v rámci formálně přísného Dogmatu 95 jsou ty tam a že s přehledem zvládá i velkolepější produkce. Můžeme se z Vinterbergova pojetí Hardyho klasiky těšit? A co přináší tahle adaptace nového?

Daleko od hlučícího davu: FOTOGALERIE

Příběh z anglického venkova konce 19. století vypráví o podivínské dívce, která se vzpírá konvenčnímu způsobu života vesnických děvčat – je to inťoška, co se nechce vdávat a naopak touží uspět ve světě, který ovládají muži. K tomu dostane příležitost, když po strýci zdědí farmu a musí se o ni postarat. Celou dobu se kolem ní motají tři zcela odlišní muži – dobrácký farmář, staromládenecký majitel vedlejšího statku a temperamentní voják. Pokud neznáte předlohu, nebudu radši prozrazovat, jak se budou citové pohnutky jednotlivých aktérů vyvíjet, na první pohled je však patrné, že se jedná o drama přesahující plytkost současných romantických komedií. Tohle je melodrama ze staré školy, kde jsou vztahy propírány horem dolem a emoce poctivě ždímány z komplexně napsaných postav. Všechno jede podle žánrových šablon, jak je vystavěla romantická literatura 19. století, což nemusí být pro každého, ale na druhou stranu takových zemitých filmů (formou i obsahem) nevzniká pět do měsíce. A nutno dodat, že herci v čele s Carey Mulligan podávají přesvědčivé výkony a všechny jejich strasti a pochyby jim bez problémů uvěříte.

V rámci pilné přípravy na tuto recenzi jsem viděl i další dvě známé verze příběhu, jednu z roku 1967 v režii Johna Schlesingera, druhou jako televizní minisérii BBC z roku 1998. Všechny tři adaptace se poměrně věrně drží předlohy, takže jejich kompletní zhlédnutí doporučuji jen zatvrzelým romantickým duším, co nemají rády překvapení, nebo masochistickým fajnšmekrům, k nimž jsem se nedobrovolně zařadil. Ačkoli moderním adaptacím obvykle nevěřím, Vinterbergova verze se mi ze všech tří líbila nejvíc a mám pro to další dva silné důvody.

Přehrajte si trailer Prvním je střídmá stopáž – na co starší verze potřebují tři, respektive tři a půl (!) hodiny, tam si Vinterberg vystačí se dvěma a nemám pocit, že by byly příběh či pochopení postav o něco ochuzeny. Je jasné, že dnes by na tříhodiné melodrama do kina nikdo nešel (uvidíme, kolik lidí přijde na dvouhodinové), zatímco Hollywood 50. a 60. let byl ve znamení mnoha podobných velikášských produkcí a BBC mělo prostor na minisérii, takže proč to zkracovat, že. Ale díky rozumné délce si všechny ty lásečky a slzičky vychutnáte stejně plně.

Druhá výsada současné verze je v úžasném audiovizuálním balení. Hudba je skvělá, ne sice vyloženě originální, ale přesně doplňuje úchvatné záběry na přírodní scenérie. Upřímně pochybuju, že skutečný anglický venkov byl tak zelený a okouzlující, ale to je nakonec jedno, protože jako divák si užívám skoro až pohádkovou atmosféru. V BBC verzi se trochu šetřilo a Schlesinger pojal vizuálno střídměji a realističtěji, Vinterberg ale vyšel vstříc dnešním divákům a zabalil viktoriánskou klasiku do okouzlujícího hávu, aby byla líbivá i pro nás literární primitivy a ignoranty, co předlohu nikdy číst nebudeme.