Když se v posledních několika letech objevilo v jednom z prvních záběrů na plátně logo společnosti Working Title, věděli jsme, co bude následovat. Buď to byla buřtíkovitá a emocionálně značně nestabilní Bridget Jones, povaleč Hugh Grant, který se prostřednictvím jednoho obyčejného kluka stal poněkud zodpovědnějším tvorem, smíšené duo tenistů v milostném tokání a nebo to samé rozšířeno na tucet – to aby všichni věděli, že láska je nebeská. Ve všech případech však diváci mohli očekávat větší než malou porci britského humoru, který řádně namasíroval příčně pruhované svalstvo, nesmrtelné hlášky, ironické šlehy a vnitřní monology hrdinů, jež by se daly shrnout do „podle všeho bych se měl cítit dobře, ale je mi mizerně“. Tak jako je zavedeným trademarkem britpop, je jím dnes i zemitý britský humor. Od Pýchy a předsudku autorky Jane Austen, jejíž první vydání je datováno do roku 1813, však tyto tradiční veličiny Working Title nečekejme. Nanejvýše v jemné, sofistikované a rafinované formě, která se v to, co máme tak rádi, rozvine až během více než stoleté evoluce. Austen svým románem mířila do jiných sfér, než byla prvoplánová kratochvilná zábava.

Dům paní Bennetové (Brenda Blethyn) a jejího muže, pana Benneta (Donald Sutherland), je plný pěti vdavekchtivých vřeštidel. A paní Bennetová v tomto směru funguje jako velmi ochotná dohazovačka. Někdy však svou okatou snahu dostat dívky pod čepec až trochu přehání. Kde jinde se seznámit se švarným jinochem pevného charakteru či půvabnou dívkou dobrých mravů, než na tancovačce? Na jednu z nich přijde i mladý pan Darcy (Matthew Macfadyen), do nějž se zakouká přemýšlivá, avšak poněkud prostořeká a umanutá Elizabeth (Keira Knightley). Pan Darcy se zpočátku chová odtažitě a milé Elizabeth bude trvat ještě hodně dlouho, než ho přiměje k tomu, aby vylezl ze své ulity a uvědomil si, že bez ní nemůže žít…

Joe Wright si ke svému prvnímu filmovému počinu vybral látku, která pro většinu diváků čpí vůní čtiva našich praprababiček, a jejichž zažloutlé listy se na půdách poddávají útokům myších armád. Vzhledem k tomu, že jsem předlohu nečetl, nemohu posoudit, jak věrně si Wright při adaptaci počínal, jakých významovým posunů se dopustil, co okleštil a nebo přímo vysekl. A po pravdě řečeno, moc mě to netrápí. Co do převodu literatury na plátno nejsem purista a vždy jsem upřednostňoval spíše to, když si režisér našel skrze knihu svou vlastní cestu a neměl k předloze příliš velký respekt. Možnosti textu a obrazu jsou přece jen poněkud odlišné. Mohu však bez uzardění přiznat, že pokud je Pýcha a předsudek jen z poloviny tak svižná jako kniha, tak bych si ji rád přečetl a už teď můžu vyzvat nakladatelství: roztočte kola!

Nováček Wright prokazuje citlivost nejen pro lehce zadumanou a melancholickou rovinu zpočátku neopětované lásky, ale dokáže film ve vhodný okamžik jednoduchými prostředky prozářit. Stačí mu k tomu střih a délka záběrů kopírující náladu filmu, a kamera, která jen málokdy dává vědět o své existenci - a přitom jemně upozorňuje na to podstatné, dříve než se ukáže, že je to opravdu podstatné (viz scéna tance Elizabeth a pana Darcyho). Velmi významnou složkou filmu je hudba – u ní mnohdy netušíme, zda jde jen o klasickou scénickou hudbu a nebo kamera za moment vjede za roh a uvidíme i instrumentalisty. Jak se to během filmu několikrát stane. Nedočkáme se však žádných zběsilých rakursů, snad jen několika málo jízd. Režisér se při adaptaci nemohl opřít o vizuální stránku, která na sebe přes spousty kostýmních scén asi nemá příliš upozorňovat. A kdyby ano, asi by zmizelo i hodně z kouzla předlohy (alespoň jak se jeví z výsledného tvaru filmu). Ta staví na síle konfliktu rozdílných přístupů k životu, lásce a společenskému postavení. Těžiště filmu tedy nutně leží na hercích a na dialozích.

Co se týče herců, je posvíceno zejména na ústřední milostnou dvojici a ti ve svých rolích zamilovaných tvrdohlavců odvádějí velmi vydařené výkony. Plakátový magnet filmu Keira Knightley se obejde bez dobarvovaného a uměle vyplňovaného výstřihu (viz Piráti z Karibiku), nepoutá na sebe pozornost svou sexualitou, přitažlivým oblečením, ale jen jakousi těžko definovatelnou jemností či čistotou, mimikou a gesty. Pokud mohu soudit, ve své pravděpodobně nejnáročnější roli obstála. Špatný není ani její filmový partner Matthew Macfadyen, ale pravým druhým magnetem je „oslizlý“ Donald Sutherland, u jehož závěrečného smíchu skrze slzy jsem byl naměkko i já, starý cynik. Většina ostatních postav má ve filmu spíše drobné etudy a jsou pojaty jako rázovité figurky (nejvíce asi paní Bennetová). Kdyby však byly jejich party rozšířeny, zase by se dostalo méně prostoru zajímavé hlavní dvojce. Takže je nakonec dobře, že je to tak, jak to je.

Jakkoli se dnes láska vyznává mnohem přímočařeji, nepůsobí Pýcha a předsudek přes kostrbaté větné konstrukce a téměř 200 let od vydání ve Wrightově podání zastarale a neživotně. Právě naopak. Když se pozorně zaposloucháte do košatých dialogů (zdravím ty, kdo to budou dabovat!), upoutá vás jejich stavba a neprůhlednost – pohrdání, odsudky a omítnutí jsou navoněny a zabaleny do hedvábného papíru (ale každý si je vědom toho, co bylo myšleno), při milostných hovorech se už dávno ví, že je v podstatě ruka v rukávě, ale moment, kdy zazní dvojí „ano“, se odkládá na co možná poslední chvíli. První příklad známe a leckdy jej používáme, ten druhý našim předkům, kteří si věci dokázali vychutnat po troškách, tiše závidíme. Ať tak či onak, „feel good“ rys filmu je navzdory temnějším pasážím natolik silný, že lze návštěvu kina doporučit smíšeným párům jakéhokoliv věku. Ale i těm, kdo do kina vyrazí na jiný způsob, mohu říci: užijte si ho!