Rajská s rýží, koprovka s vejcem a knížky Jane Austen. To je moje pubertální trojčlenka zakázaných pokrmů, takže si dovedete představit, že většinu věcí do čtenářského deníku, které spadají do téhle kategorie, jsem rovnou opisoval od spolužáků. Teenagerskou pýchu a předsudek nepřetlačila ani existence filmových adaptací klasických knižních děl. A to pozor, romantický žánr na stříbrném plátně i malé obrazovce mě oslovoval, jen se musel odehrávat v tom “mém” století, ideálně tedy v jedenadvacátém, na jehož samotném úsvitu zažívaly rom-comy svou nejslavnější hodinku (alespoň co se týče popularity hvězd a jejich výdělků).

Jenže pak přišel Joe Wright, především tedy přišla moje nastávající a vybarterovala Pýchu a předsudek za první Smrtonosnou past. Ona pochopila, že Alan Rickman umí hrát i jinde než v Potterovi, já si uvědomil, že Joe Wright je talent, Anglie nemusí před kamerou vždy vypadat chladně a uplakaně, a vzal jsem na milost i Jane Austen.

Klasické dílo světové literatury je už pěkných pár dekád zadarmo pro všechny, takže bylo zadaptováno i do podoby zombie slasheru, nicméně když se do něj pustil před dvaceti lety Wright, očekávala se další z řady tradičních a mírně upjatých adaptací. Velká chyba, protože Keira Knightley v hlavní roli si možná půjčila jazyk z předlohy, ale jazyk v jejích ústech švihá dialogy spíše sorkinovským tempem. Souboj fištrónů půvabné Elizabeth a odměřeného Darcyho působí moderně a svěže navzdory šroubované staroangličtině. Už jejich první setkání na plese je plné verbálních jiskřiček. A Keira Knightley dovede v každé scéně prodat onu emancipovanou a bojovnou náturu, která se snoubí s nevinností a křehkostí dospívající dívky. Pýcha a předsudek vás tak díky úchvatné kameře a působivému soundtracku zaháčkuje od prvního momentu. 

Můžeme spekulovat o tom, že Wright a jeho dvorní skladatel Dario Marianelli to dotáhli o kus dál v pozdějším Pokání, ale tam už to místy zavání exhibicí v podobě piplavě připravovaných jednozáběrovek a tahání diváka za nos. Pýcha je přímočařejší, bezprostřednější, plná mladé energie před kamerou i za ní. Jedině tak se mohlo povést přilákat ke klasice nové publikum. A vsadil bych dámský kapesníček na to, že i na dnešní omladinu by film působil stejně, protože má neuvěřitelný tah na branku a Keiřin neskrývaný sarkasmus v každé druhé větě musí drzým -náctiletým konvenovat.

Ale nejen jim, protože já si v té záplavě romantik z nultých let najdu na raného Wrighta čas podezřele často. Možná proto, že jde o “originál”, kdežto řada dalších filmů si z Austenové a Shakespearea půjčuje nepřiznaně (kolik variací na Zkrocení zlé ženy jste viděli? Víc než si uvědomujete). Možná proto, že tu má ten romantický ocas na konci dramatické proporce a co jsem kdysi považoval za topornost Matthewa Macfadyena, je vlastně dokonale vystižený mix stydlivosti a nezkušenosti. Přiznávám, že mám rád i televizní adaptaci z roku 1995, kde Darcyho uchopil jinak a taktéž skvěle Colin Firth, ovšem opakovaná zhlédnutí a rozplétání drobných nuancí přisuzují ve fotofiniši trofej Wrightovi. 

Nebudu mu zazlívat, že po Pýše a Pokání nikdy nic lepšího nenatočil. Ani že zlomil srdce Rosamund Pike, která mimochodem po boku Keiry Knightley dokazuje, že v tomhle románu není malých rolí. Jeho debut i po dvaceti letech tepe energií, jež rozbuší nejen srdeční svaly. A protože jsem ten váš nechtěl zlomit, pro jistotu jsem si před napsáním tohoto textu ověřil, že si můžete film teď a tady pustit na Netflixu. Hned to jdu napsat manželce a věřím, že se podívá i Cival, aby pod naší dobovou recenzí opravil tu svojí šestku na něco romantičtějšího. Hned potom, co mi vynadá, že do V.I.M. píšu příliš mladé filmy, co zažil v kině.