Další Keira v korzetu? Historická variace na příběh pricezny Diany? Dobové drama, které nezvládá vyplnit obří komnaty, v nichž se odehrává? Zapomeňte na přirovnání a metafory. Vévodkyně je příliš zajímavým příběhem na to, abyste jej odpálkovali krátkou frází do škatulky "možná na DVD".

Úmyslně jsem nenapsal zajímavým filmem, protože v nenápadné režii Saula Dibba je "CO" mnohem důležitější než "JAK". Věnujte tedy Vévodkyni alespoň jeden pohled. Pohled mimořádně pozorný. To abyste si ji na první pohled nespletli s Marií-Antoinettou. Nejde ani tak o to, že pod kloboukem o rozloze letiště Heatrow člověk nerozezná Keiru Knightley od Kirsten Dunst, oba filmy mají spoustu společných znaků, což logicky vychází z toho, že obě dámy žily ve stejném období a osobně se znaly. Jenže zatímco ve Versailles se řešila sexuální netečnost a množství růžových laskonek na stole, v hrabství Devonshire se naplno pracovalo na plození potomků a politickém pletichaření. Inu, Britové... na zábavu je moc neužije. 

Kontrast přechodu sedmnáctileté Georgiany, která běhá po zámeckých zahradách s kamarádkami, aby se už druhý den provdala za přisného vévodu (nejbohatšího v zemi), je však díky anglicky strnulým interiérům obřího zámku a minimalistickému herectví Ralpha Fiennese tou pravou šokovou terapií. Neoddělitelnou zásluhu má na tom i režisér Saul Dibb, jehož režii ve stylu "tichá voda břehy mele" možná leckdo zkritizuje, ale právě v komorních scénách tenhle debutant jednoduše ví, kam sáhnout. Do sexuálního života je novopečená vévodkyně natlačena s takovou bezohledností, že se člověku svírá hrdlo. Dibb si vystačí s jediným polodetailem na Keiřinu tvář a herečka odehraje vše, co se každý divák bojí domýšlet. Pověstné nejdřív práce, potom zábava je v případě vévody Cavendishe dovedeno ke kruté dokonalosti. To ale neznamená, že by ho sex nebavil. Jeho chronické záletnictví je ještě podpořeno tím, že mu jeho "G." (tak hrdince ve filmu běžně říkají) plodí samé dcery, které se hodí spíš na bál než na trůn. Následník trůnu musí být chlap, i kdyby si ho měl vévoda zajistit jinde. A právě tady se dostáváme do tenat rodinné krize, která mocnými tempy roztáčí ruletu nemanželských potomků, nevěr a útěků... místo alkoholu si naštěstí Georgina vybrala hazard a následně Earla Greye. Není to ten čaj, ale budoucí předseda vlády. Průšvih? A jaký!

Právě v tomto momentě se většinou připomene podobnost osudů hlavní hrdinky a pricezny Diany. Můžete se ostatně podívat do velmi zapletených přehledů britské smetánky a zjistíte, že mají dokonce společnou i rodovou linii. Obě byly módními ikonami, lid je miloval, ale za prahem vlastního domu si musely vytrpět své. V případě Georgiany to samozřejmě díky svazujícím společenským konvencím bylo o něco složitější, takže nepřekvapí, že motiv svobody je ve filmu vůbec nejdůležitější. Dobovou nudu, kterou jsem zažíval navzdory hvězdnému obsazení u Boleynovic holek (Královská přízeň), ale v urozených chodbách nenajdete. Keira Knightley totiž táhne film kupředu silou ženské emancipace, která nemůže urazit ani toho největšího šovinistu. Fiennesův vévoda je totiž bezcitný sobec už od pohledu, takže má Keira navzdory několika prohřeškům div ne svatozář. Nejdůležitější ale je, že režisér Dibb jí ani silnému scénáři nepřekáží. Možná se tu toho nestane tolik, ale každá věta je pečlivě zvážena, každé gesto předem promyšleno. Stačí si počkat do samotného závěru, ve kterém pár slov z úst vévody převrátí atmosféru filmu od základu a vtiskne divákovi finální políček vyřčením něčeho, co mohl do té doby pouze tušit. A krom jiného v tu chvíli definitivně pochopíte, proč si Fiennes zasloužil minimálně nominaci na Zlatý Glóbus. Vynést v takhle nevděčné roli trumfové eso podobným způsobem vyžaduje patřičný timing. Díky za něj. 

A za tenhle film. Váš vztah k němu se bude formovat skrz celou stopáž. Metafory spadnou, odstřely zmizí, atmosféra naroste a vy budete mít pocit, že vás někdo drží pod krkem silněji a silněji. Film se odehrává dvě stovky let zpátky, ale vůbec není těžké v něm najít současná témata... ať už jde o dospívání, rodinné trampoty nebo veřejné mínění, které člověka tlačí do rohu podle toho, kolik křížků má v občanském průkazu. Tedy samozřejmě jen pokud se nechá. Georgiana se nenechala a její životopis je i díky její odvaze mnohem zajímavější a inspirativnější než průlet ložnicemi Jindry Osmého.