Manželský pár Hugh Welchman a DK Welchman (původním jménem Dorota Kobiela) si na přelomu let 2017 a 2018 připsal množství úspěchů díky originálnímu snímku S láskou Vincent. Pomocí desítek tisíc olejomaleb tehdy rozhýbali bezmála stovku obrazů Vincenta van Gogha a na tomto fascinujícím vizuálním základě autoři vystavěli vcelku zajímavý příběh o snaze proniknout slavnému malíři pod kůži.

Nyní přicházejí Welchmanovi s novinkou, která v průběhu posledních pěti let vznikala ještě náročněji než jejich prvotina. Na základě věhlasné románové epopeje Sedláci, za niž spisovatel Władysław Reymont obdržel i Nobelovu cenu, totiž celý příběh nejdříve natočili se skutečnými herci a následně snímek po snímku nechali překreslit jako olejomalby. Animátoři posléze pracovali na tom, aby napojení jednotlivých obrazů působilo co nejpřirozeněji. Takovou práci to muselo dát, chtělo by se říct, ale výsledek naštěstí rozhodně není blbost.

V souladu s Reymontovou předlohou se ocitáme v malé polské vesnici na přelomu 19. a 20. století a sledujeme vyprávění napříč čtyřmi ročními obdobími. Hlavní hrdinkou je mladá dívka Jagna, žijící se svou matkou a pokukující po farmáři Antekovi. Ten je však ženatý s pragmatickou Hankou, navíc vede neustálé pře se svým otcem Borynou, nejbohatším rolníkem v okolí. Už tak napjatá situace se definitivně vyhrotí v momentě, kdy se nedávno ovdovělý Boryna rozhodne oženit právě s Jagnou, a ta se nedokáže vůli své matky, omámené Borynovým bohatstvím, vzepřít. Rolník slíbí Jagně a její matce několik akrů půdy jako věno, s čímž Antek s Hankou nesouhlasí, a tak je Boryna ze svého hospodářství vyžene.

To vše se odehraje už v první, podzimní pasáži a následně jsme svědky poměrně komplikovaného děje na půdorysu rurálního melodramatu. Impulsivní a věčně rozervaný Antek střídavě miluje a nenávidí Jagnu, jejíž pověst ve vsi je stále horší a horší. Proměny motivací hlavních postav nejsou vždy úplně čitelné, v čemž lze vidět nejpatrnější daň za převedení literárního tvaru do filmové podoby. Není proto snadné si k postavám najít vztah, charaktery by zasloužily přehlednější vykreslení. Díky jejich vágnosti si do nich může divák snáze projikovat své pocity a domněnky, to jde však proti zákonitostem melodramatického žánru, pravděpodobně se tudíž nejedná o záměr.

Zato atmosféru chudé vsi ve středním Polsku se daří předat výborně. Hlavní náplní každého dne se totiž pro spoustu vesničanů stává šíření drbů, nadávání na vrchnost a přemítání o majetkových poměrech. Pro nezištnou romantickou lásku zde téměř není prostor a jak říká Jagnina matka: „Láska přichází a odchází, ale země zůstává.“ Pomlouvání, závist a malost jsou denním pořádku a na chvíle nejhmatatelnějšího zla reaguje i animace, proměňující se z rozevláté imprese do zlověstné realističnosti.

Právě animovaná složka je samozřejmě tím největším lákadlem a příslib kvality rozhodně dovede naplnit. Za zvláštní zmínku stojí sekvence svatby Jagny s Borynou, připomínající delirický trip či noční můru, díky čemuž vystupuje ze zbytku filmu. Ať už sledujeme klidné výjevy, v nichž Jagna s oblibou vystřihuje složité vzory z papíru, nebo pestré hemžení venkovanů během folklorními prvky překypujícího masopustu, každý jednotlivý snímek nezapře svou propracovanost. Když kamera občas u nějakého výjevu pár sekund potrvá, jde o pastvu pro oči, na jakou z běžné filmové produkce již nejsme zvyklí.

V Polsku měl snímek premiéru už téměř před měsícem a sesadil Hranice Agnieszky Holland z pozice nejnavštěvovanějšího letošního titulu v tamějších kinech. Vedle popularity předlohy se o to možná zasadil i fakt, že Welchmanovi při tvorbě vycházeli z mnoha skutečných obrazů z přelomu 19. a 20. století, a to především od umělců angažovaných v modernistickém hnutí Mladé Polsko.

V případě předchozího snímku S láskou Vincent se Welchmanovi opírali o bohatý korpus děl nizozemského malíře, zde však mohli pracovat o něco svobodněji. Kombinace rozmáchlé literární předlohy a známých výtvarných děl spadajících tu do realistické, jindy do impresionistické tradice se však vyplatila a dala vzniknout vizuálně zcela strhujícímu snímku, od něhož nelze odlepit oči. I když si divák časem na tento výtvarný styl zvykne a začne se zaměřovat spíše na příběh, snímek během necelých dvou hodin stopáže nudit nezačne.

Na škodu ale může být potenciální přesycenost tuzemského diváka podobnými vyprávěními – jen letos jsme totiž mohli vidět slovenská dramata Piargy a Služka, ukrajinský epos Dovbuš a hlavně nedávný hit na Netflixu Mastičkář, rovněž vzniklý podle polské rurální klasiky. I odpůrce slovanství však musí uhranout vytříbený vizuální styl, k němuž  navíc trocha osudovosti a patosu rozhodně sedí.