Homo sapiens má migraci v povaze. Ostatně kdyby ne, žijeme všichni v Africe, odkud se lidé rozšířili do celého světa. Pohyb obyvatelstva tady zkrátka byl, je a bude. A bude zřejmě také navždy spojený se silnou kontroverzí, ať už společenskou, politickou nebo kulturní. Pro svůj nejnovější film Hranice si téma migrace vybrala polská režisérka Agnieszka Holland, důvěrně známá dosavadní tvorbou i českým divákům (Hořící keř, Šarlatán). S velkou pravděpodobností jste zaznamenali ostré politické komentáře související s uvedením Hranic do polských kin pár týdnů před volbami. Už jenom to dokazuje, že tentokrát se respektovaná a oceňovaná režisérka rozhodla tnout do živého. A migrační krize na polsko-běloruské hranici rozhodně živé téma je, ať už si o něm myslíte cokoli.

V několika relativně samostatných epizodách sledujeme pohnuté osudy postav, jichž se uprchlická krize na polsko-běloruské železné oponě bytostně dotýká – syrskou rodinu s malými dětmi prchající před válkou do Švédska za příbuznými, sečtělou afgánskou ženu hledající v Polsku azyl kvůli Tálibánu, mladého polského pohraničníka střežícího hranice vlasti před lidmi odněkud z Asie a skupinu lidskoprávních aktivistů pomáhajících vyčerpaným uprchlíkům přežít. Na těchto postavách vystavěla Holland ryze kafkovský příběh o šíleném nelidském kolotoči, ze kterého není úniku, protože „špinavé“ Afričany a Asijce nikdo nechce brát jako lidi. Jejich osudy se v jednotlivých epizodách protínají a navzájem ovlivňují, až do sebe zapadnou v lehce předvídatelném, ale racionálně vystavěném konci.

Není pochyb o tom, že novinka Agnieszky Holland otevřeně přichází s velmi vážným obviněním polských úřadů a celé vlády Mateusze Morawieckiho z politiky, kterou by si neměla dovolit žádná demokratická země založená na respektování základních lidských práv. Režisérka a spoluautorka scénáře se pro podání svého filmového svědectví rozhodla použít černobílý formát, což je s ohledem na poselství filmu více než symbolické. Polské úřady jsou zde totiž vykresleny v extrémně nelichotivých odstínech černé a šedé. 

Většina úředních osob od pohraničníků až po policisty je podána jako skupina psychopatických, alkoholu a dezinformacím holdujících násilníků, libujících si v bezpráví naordinovaném vládní garniturou v zájmu vyššího dobra. To samé platí pro běloruské pohraničníky, kteří jsou redukováni na anonymní masu násilných hovad. Holland jde ale ještě dál a nebojí se z utrpení běženců obvinit EU a celý západní svět, včetně obyčejných lidí neochotných pomoct lidem v nouzi. Otevřeně podává svou obžalobu, když slovy jednoho z uprchlíků říká: „Západ sleduje naše utrpení už deset let. A stejně nám nepomůžou“.

Ano, jde o maximálně kontroverzní téma a Holland to dobře ví. Přesto se nebojí vyjádřit svůj názor, jakkoli může někomu připadat extrémní a neobjektivní. Ve své dosavadní tvorbě se zaměřovala na hrůzy holokaustu, nacismu nebo komunistické totality, což jsou témata, pro něž existuje v demokratickém světě jednotný celospolečenský narativ. U nacistů a komunistů každý ví, že to byly svině, a proto jsou takto stereotypně zobrazováni. Novodobá uprchlická krize v Evropě takovýto narativ nemá a zřejmě nikdy mít nebude. 

Holland tak vystoupila z komfortní zóny a pustila se na tenký led společenského tabu, vyzbrojená toliko svým přesvědčením a politickým smýšlením. Neexistenci obecně uznávaného narativu nahradila vlastním silně akuzačním pohledem, kde není pochyb o autorčině politickém přesvědčení. To dokresluje jak na příběhu uprchlíků čelících nelidskému zacházení při pobíhání mezi polskou a běloruskou stranou železné opony, tak především na vykreslení „těch hodných“, tj. levicově orientované guerillové skupiny obyčejných lidí tajně pomáhající vyčerpaným a umírajícím běžencům.

S ohledem na závažnost tématu a nezbytnost se k němu kriticky vyjádřit se Holland celou dobu úmyslně vyhýbá jakémukoli smírnému tónu. Nenabízí divákům vykoupení a už vůbec ne odpuštění. Zvolený černobílý formát, dokumentární styl kamery i způsob vyprávění, absence jakékoli filmové hudby, to vše je podřízeno jednomu jedinému cíli. Ukázat na odpovědnost za hodnotovou krizi, kdy lidský život má váhu jenom tehdy, pokud máte správný pas. Svým expresivním stylem se Hranice podobají syrovému dokumentu s naprosto nepopiratelnou svědeckou výpovědí, čemuž odpovídají i mrazivě naturalistické herecké výkony všech zúčastněných (snad s výjimkou Milana Šteindlera, jehož drobná role bude pro českého diváka těžko stravitelným soustem). 

Bohužel jsem se zároveň nemohl ubránit dojmu, že Holland přemýšlí i za diváka a předkládá mu svou pravdu jako jediný objektivní pohled na věc. Jako kdyby se rozhodla, že odpovědi na palčivé otázky spojené s uprchlickou krizí neponechá na uvážení diváka, ale naservíruje mu je podle vlastního uvážení v podobě jediného myslitelného úhlu pohledu. Budiž, na autorský pohled má každý právo, ale zóon politikon ve mně lehce trpí. Na druhou stranu, jaký jiný úhel zvolit, když jde o koncentrované lidské neštěstí?

Hranice rozebíráme i v novém MZ Live: 

Problém jsem měl i s uchopením rolí samotných uprchlíků. Holland kritizuje západní společnost za to, že se běženci stávají rukojmím v oboustranně aplikované politice tvrdé ruky a představují pouhou lidskou hmotu nacpanou do obludného mlýnku na maso, z něhož vychází lidský jedinec jako dehumanizovaná příčina neřešitelných problémů. Scénář sice některým uprchlíkům určitou individualitu vytváří, ale až na výjimky jich je příliš mnoho, než abyste se s nimi stihli blíž seznámit a sdílet s nimi jejich osudy. Utrpení a nespravedlnost na nich páchanou tak sledujete s jistým dokumentárním odcizením, protože si k nim nestihnete vybudovat žádný vztah. Tolik kritizovaná apatie západního světa se tím paradoxně letmo proplížila i do filmu, jehož hlavním cílem je kritika této netečnosti.

Přehrajte si trailer Jsou tedy Hranice strhujícím dramatem o krutosti lidí k sobě navzájem, nebo předvolební politickou agitací namířenou proti polské vládní straně? Ve výsledku vlastně obojí, což zřejmě nedokáže ocenit úplně každý. Je to odvážné, je to syrové a emočně komprimované na nejzákladnější společenská témata lidskosti a lidství, ale zároveň se to netají politickým pozadím, které není ani tak pozadím, jako spíš popředím. Agnieszka Holland se rozhodla podat politickou obžalobu a natočila snímek, co si nebere servítky. Je to zároveň jeden z těch filmů, jehož dopad na publikum je drtivý a rozdělí diváky na dva nesmiřitelné tábory. Pokud vás ale donutí zamyslet se nad hranicemi vlastní lidskosti, svůj účel splnil. Bez ohledu na to, do kterého tábora patříte.