Tenhle vtip už začíná být notně ohraný, ale stejně si ho neodpustím. Lovec draků není pokračováním Eragona! Čeští distributoři se sice snažili, ale je fakt, že průměrný divák nebude očekávat, že název odkazuje k soubojům papírových draků a už vůbec nebude očekávat působivé lidské drama z afgánských končin, které mistrně zrežíroval režisér nadcházející bondovky Marc Forster. Vydáme se s ním do 70. let, kdy byl Afgánistán úrodnou zemí plnou vážně se tvářících džentlmenů a rozesmátých dětí. Amir a Hassan jsou typičtí kamarádi na život a na smrt - chodí spolu všude možně, platí za nejlepší drakobijský tým ve městě a i když je Hassan pouhým synem posluhovače v Amirově rodině, společenské rozdíly těm dvěma nikdy nevstoupily do cesty. Amir psal příběhy, Hassan je poslouchal a sem tam se za pana spisovatele postavil v pouličních bitkách. Všechno klapalo, draci létali vysoko a spokojeně a pak... pak se něco stalo.

Bylo by zbytečné trousit spoilery na potkání, takže se spokojme s tím, že onen čin vrazí klín do přátelství, které vypadalo nezničitelně a zároveň odstartuje koloběh překotných událostí, které Amirovi od základů změní život. Adaptace úspěšné knihy Khaleda Hosseiniho je rozdělena do tří dějství (resp. dvou dějství a poměrně zbytečného a přidušeného oslího můstku). V tom prvním sledujeme desetileté hrdiny, které osud zákeřně odtrhne, v té druhé se přesouváme o dvacet let později. Amir byl ruskou invazí do rodné země vyhnán až někam k americkým břehům, kde se spokojeně domestikoval, oženil a denně se holí. Minulost však zaklepe na dveře a tak se musí vrátit, aby napravil všechny křivdy a sňal ze sebe břímě... úvodní flashback (který trvá skoro hodinu :) ho vykresluje jako toho slabšího a zbabělejšího, ale o to víc se Amir snaží teď, když tzv. pět minut po dvanácté zkouší spravit přetržený řetěz. A nejde tu jenom o záchranu starých vztahů, Amir přijíždí do své rodné země jako cizinec. S falešným plnovousem, pravou pokorou a troufalým cílem.

Ten si před sebe klade i kompletní tvůrčí tým a pokud bych měl poměřovat mezi scenáristou Davidem Benioffem a režisérem Marcem Forsterem, pak to bezesporu lépe zvládá ten druhý jmenovaný, poctivý chameleon, kterému nedělá problém přechod mezi nostalgií dětských dobrodružství, akčními přestřelkami poletujících draků (audiovizuální lahůdka, která jako by se formálně distancovala od zbytku filmu... až budete spolu s papírovými draky poletovat desítky až stovky metrů nad Afgánistánem, uvědomíte si, že kouzelnou atmosféru a odér štěstí lze nalézt kdekoliv a kdykoliv - stačí mít jen široce otevřené oči) i vážnými scénami při kterých se vám bude svírat hrdlo i žaludek. Filmovou káru ovšem táhnou dva koně a když se jednomu nechce, tak je cesta pořádně hrbolatá. Afgánský úvod profituje nejen z dechberoucích výkonů dětských představitelů (především Hassana), ale také z opojné atmosféry nicnedělání a pouhého tušení budoucího konfliktu. Není tu co zkazit, jsou to klasicky příjemné historky z každodenního života, které se rozplynou jako nejkrásnější parfém a kterým dává Forsterova pozorná režie auru nezapomenutelných chvilek.

Když do téhle průzračně čisté tůně vhodíte hřích, začne se poslušně zbarvovat do tmavých odstínů a vyvolá příslušnou chemickou reakci u diváků, jenže pak Benioff cukne (uznávám, že příjezd ruských vojsk je dostatečný argument) a najednou jsme na předměstí malého amerického městečka, kde Amir poskočí od upejpavého dítěte k upejpavému vysokoškolákovi. Najde si manželku, je velká svatba... bla, bla... tahle část sice nabízí střet americké a afgánské kultury, ale kdyby nebyla tak povrchní a zbytečná, mlátil bych ji po hlavě a nadával jí do etnického kýče. Telefon od dávného přítele zní jako vysvobození (Amir ho zvedne v první minutě, ale k pokračování hovoru se musíte prokousat devadesátiminutovým přetáčením nazpět... tradiční scenáristická berlička), ale návrat do milovaných míst je obtěžkán smutkem a zdánlivě nesplnitelným úkolem. To co se Amirovi sesypalo na bedra vyzývá k okázalé gradaci, jenže scénář poskytnutou návnadu využívá jen částečně, k černobílému rozestavení figurek na hrací ploše. Amerika je super, Taliban není super. Podobné motto vám Benioff div neprodá na plakátových výjevech kamenování, drsňáků s AK-47 a zkazcích o militarizování mládeže.

Ve skutečnosti se jde ale ještě mnohem dál, když pointa děje a Amirova putování spojí dohromady nitky, které měly zůstat netknuté a umožní mu značně neortodoxní kličkou hlásat americkou víru do poslední kapky a odejít se vztyčenou hlavou. Ne, ten film není politicky korektní, ale nad tím jsem nikdy neplakal a zřejmě ani nezačnu. Každý si může svůj názor udělat sám. Benioff totiž selhává na samotné logice zakončení a poslední desetiminutovkou celý film zbytečně bagatelizuje. A Forster se stává na chvilku stává obětí, když jeho vrozená pečlivost zavelí k hromadnému vytahování kapesníků v hledišti. Až příliš levné a hloupé zakončení pro film, který začal tak intenzivně a rafinovaně. Jako by těm drakům někdo sebral dobrý vítr v zádech a nechal je spadnout z výšky rovnou na zem. Forster alespoň trochu tlumí pád a snaží se manévrovat, ale ani on občas není bez viny. Lovec draků je na své téma občas až příliš učesaný, což v kombinaci s bojácně nekonfliktním scénářem způsobí, že výsledkem není oscarový vlk, ale mainstreamová ovce. Nikdo se nezlobí, protože její vlna hřeje a hladí, jen je věčná škoda, že nemůže ukázat zuby. Někomu v hledišti totiž určitě budou chybět.