Asi žádný filmový kousek letos není tak neočekávaně a nechtěně aktuální jako český animák Moje slunce Mad. Premiéra v Karlových Varech probíhala právě ve chvíli, kdy se v Afghánistánu Talibán pomalu vracel k moci a již tak nadčasové téma okolo začlenění „západní ženy“ do tamní kultury tím bylo ještě mnohem ožehavější. Jenže fakt, že se snímek po všech těch letech příprav strefil premiérou do velmi citlivého období, může tvůrcům hezky posloužit při snaze zabodovat na prestižních cenách, výsledný kousek ovšem na této skutečnosti nijak nestojí. A naštěstí ani nepadá.

Dostáváme tak příběh mladé české ženy Heleny, která se na vysoké škole zamiluje do Afghánce Nazira. A už po pár měsících vztahu se rozhodne s ním odcestovat do jeho rodného Kábulu, kde se samozřejmě ihned vezmou a ona se stane součástí jeho rozvětvené muslimské rodiny. Pod novým jménem Herra se proto snaží začlenit do tamní společnosti, což však samozřejmě není lehké. Ne každý má totiž takové pochopení a smysl pro humor jako tamní dědeček a s Nazirem se kvůli svému „nemístnému“ chování dostává do čím dál větších sporů. Velkou oporou v cizím světě se jí stane citlivý malý chlapec Mad pocházející z dalekých hor. A tato dvojice si k sobě velmi brzy najde cestu a i díky své společné „jinakosti“ si mezi sebou vytvoří velké pouto.

Film pak vznikl na motivy knihy Frišta od spisovatelky a novinářky Petry Procházkové, která v Kábulu řadu let žila, a příběh je proto složen jak z jejích zážitků, tak z životních situací řady afghánských žen. A na výsledku je to proklatě znát. Scénář pracuje s tématem střetu západní a muslimské kultury či se sžitím hlavní hrdinky velmi důstojně, citlivě a hlavně nečernobíle. Tvůrci rozhodně nechtějí nijak škatulkovat, naopak často popisují rozdíly mezi společnostmi způsobem, díky němuž divák lehce pochopí obě strany. To vše s často vtipným Heleniným komentářem a sympatickou dávkou nadhledu, ale s přibývající stopáží také větším počtem dramatických událostí.

Animovaná stránka pak divákovi možná přijde na první pohled možná jednoduchá, ve výsledku se ovšem k látce skvěle sedí a má ten správně vděčný festivalový styl, který však krásně doplňuje celkovou atmosféru snímku. Ta se snaží právě mixovat nepěkné a až depresivní momenty s pohodovějším feelingem a laskavým humorem. Ne vždy se to ovšem Pavlátové daří správně vybalancovat a zejména ona dramatičtější stránka nerezonuje v závěrečné třetině tolik, jak by si tvůrci přáli. S čímž ostatně souvisí i jediná má výraznější výtka k filmu. Dle mého je totiž i přes vážné téma snímek méně nekompromisní, než bych čekal a vlastně někdy brousí spíše po povrchu. Nemohl jsem se pak zbavit dojmu, že v jistých momentech by byl střet hlavní hrdinky s tamní realitou ještě mnohem krutější, a že v některých situacích scénář/kniha vychází až příliš ze sociální bubliny autorky, která se možná od reality většiny národa přeci jen v lecčem liší.

Přehrajte si trailer I přes tyto mušky je však Moje slunce Mad hodně sebejistě zrežirovaným animákem a poctivou festivalovkou, jež znázorňuje citlivá témata velmi důstojnou a poutavou formou. A v dnešní době má rozhodně co říct i přesto, že se situace v Afghánistánu nepěkně změnila. Pochvalu si pak kromě Pavlátové a šikovných animátorů zaslouží i výtečná Zuzana Stivínová, jež propůjčila hlas hlavní postavě nejen v českém dabingu, ale i mezinárodní verzi, kde si více než důstojně troufla i na afghánský jazyk darí. I podobné detaily pak dělají z Mad milý nadprůměrný animák, jenž sice možná v divákovi po skončení příliš neroste, ale na mezinárodní festivalové scéně by se rozhodně ztratit neměl.