Vedle řady dalších ocenění se tahle dávka francouzské poetiky dočkala i ceny od kritiků v Cannes – a to jako vůbec první celovečerní animák. Už z toho je patrné, že se jedná o výraznou filmovou událost, která navíc bezesporu promluví i do oscarových klání. Až na několik zemí se celosvětovým distributorem po tomto festivalovém úspěchu stal Netflix, čemuž lze připsat i fakt, že byste tohle dílko mohli v záplavě další streamovací produkce snadno minout. Jenže to by byla velká škoda, protože se jedná o kus filmové poetiky, jaká se vidí jen párkrát do roka.

Svou celovečerní prvotinu popisuje Jérémy Clapin jako moderní městskou pohádku o osudu a odolnosti. Což je v zásadě trefné jak z hlediska příběhu, tak i emočního vyznění – a že to v tomhle případě vážně stojí za to! Clapin zase jednou připomíná, co všechno animace umožňuje a jak se dá citlivě pracovat s filmovým jazykem. V důsledku vůbec nezáleží na samotných animačních technikách (jakkoli i ty působí přirozeně, jelikož vycházejí z hraných pasáží se skutečnými herci), nýbrž jen na silném vyznění, které archetypálně minimalistický příběh s notnou dávkou francouzské poetiky dokáže vykouzlit v našich myslích.

Hlavní hrdina Naoufel je sirotek a protlouká se, jak to jenom jde. Rozvážení pizzy mu ale moc nejde, a tak když při jedné štaci narazí na tajemnou dívku, sledujeme osudový vývoj, který by zdánlivě spěl jasným směrem. Jenže tohle všechno se dozvídáme prostřednictvím flashbacků, zároveň totiž sledujeme příběh jeho ruky, která z nějakého důvodu putuje odvrácenou stranou Paříže. Městskému ruchu se spíše vyhýbá a dostává se do kontaktu se zvířaty a lidmi žijícími na okraji - a my se přitom prostřednictvím jejího chování dozvídáme více nejen o jejím "charakteru", nýbrž i o povaze Naoufela. Přidejte si do tohoto magicky realistického mixu s převráceným úhlem pohledu ještě vzpomínky na dětství a je jasné, že orientace v příběhu chvilku času zabere.

Postupem střídmé stopáže (sympatických 81 minut) se však všechny záhady vyjasní a my vidíme jednak to, o jak v jádru banální a zaměnitelný příběh se jedná, zároveň na nás však naplno působí emoční smršť plynoucí z toho, jak je tato pohádka nádherně natočena. Není přitom třeba chválit jen narativní konstrukci několika linek, která dokáže udržet pozornost, nýbrž za zmínku stojí i poetický vizuál a citlivý soundtrack Dana Levyho, sice nápadně připomínající už dříve slyšené melodie, ale skvěle zapadající do melancholické nálady snímku.

V součtu tady máme nejsilnější animovaný výkon letošního roku. Samozřejmě je třeba přistoupit na určitá specifika, jimž dominuje obživlá ruka podávající fascinující kaskadérské výkony (nemluvě o její schopnosti vnímat své okolí všemi smysly i bez potřebné anatomické vybavenosti), ovšem odměna v podobě katarzního, archetypálního příběhu o osudu, opuštění a vypořádání se s minulostí je natolik opojná, že si vás jistě získá. Jedna ruka sice netleská, ale Clapin si za tohle vrstevnaté a citlivé boření diváckých očekávání potlesk určitě zaslouží.