Nemám rád označení „netflixovka“. Má to v sobě jistý pejorativní význam odkazující na filmy, které by vás měly zajímat až poté, co zkouknete svoji TOP 100 na letošní rok. Takže nikdy. Na druhou stranu je to pohříchu přiléhavé označení pro obsahovou výplň, jakou na nás streamovací služby chrlí jenom proto, aby měly co dát do newsletteru. Každá nová netflixovka tak musí bojovat nejen o zájem diváků, ale i o to, aby se vymanila z této nelichotivé kategorie a dokázala, že stojí za zhlédnutí. Nyní se o to pokouší Mastičkář, filmové zpracování stejnojmenného dobového románu z polské produkce Netflixu. Jak se mu to povedlo?

Román Mastičkář polského spisovatele Tadeusze Dołęga-Mostowicze z roku 1937 je přesně ten typ příběhu přímo vybízející filmaře ke zpracování. Posuďte sami – Polsko, 20. léta minulého století. Moderní doba se pomalu začíná prosazovat do tradičních společenských poměrů, kde tu a tam pořád ještě přežívá pověrčivost a jistý feudální stereotyp. Progresivní sečtělý chirurg bojuje za zdravotní péči pro chudé, dokáže odoperovat úraz mozku, ale nedokáže učinit šťastnou vlastní ženu. Ta prchá i s malou dcerkou za svým milým na samotu u lesa a zhrzený chirurg po tragické nehodě mizí na 15 let z povrchu zemského, aby se s retrográdní amnézií potuloval po polském venkově a léčil lidi. To jediné totiž nezapomněl. Z malé dcerky se mezitím stala mladá slečna bojující po ztrátě matky o možnost studovat medicínu. Najdou k sobě nakonec cestu, ačkoli si na sebe nepamatují? A jak dopadne zakázaná láska slečny z prostých poměrů a mladého pana hrabě, když jim osud nepřeje?

Pokud si myslíte, že znáte odpovědi na všechny palčivé otázky tohoto melodramatického syžetu, myslíte si to správně. Mastičkář je v podstatě spíše hrdým odkazem červené knihovny než sociálním dramatem s pohnutými osudy realisticky vykreslených hrdinů. Scénář zde pracuje s proměnnými, jejichž hodnoty jsou vám známy ještě dřív, než zazní pověstné netflixovské tudum. Převážně seriálový režisér Michał Gazda dostal možnost natočit svou verzi Mastičkáře po několika předchozích adaptacích a zřejmě nikoho neudiví, že se rozhodl jít tou nejkonzervativnější cestou. 

Jeho sázka na jistotu je tak postavena na předpokladu, že divák nechce žádné opravdové drama, ale chce se nechat unášet milým příběhem o obyčejných lidech stižených neobyčejnými osudy. Jakékoli výtky v tomto směru bych ale rád otupil strohým konstatováním, že čekat od filmového přepisu románu z roku 1937 ostrý společenský skalpel není na místě a bylo by to vůči předloze nevděčné. Pokud chcete surové rozervané drama, poohlédněte se jinde. Tady se úmyslně hraje jiná liga, možná o nějaký ten stupeň nižší, ovšem poctivá a pro odpovídající diváky náležitě vděčná.

Mastičkář se totiž může pochlubit hned třemi správně zahranými kartami. V prvé řadě vás okouzlí výpravou, která se sice nepohybuje v řádech stamilionů dolarů, ale na vykreslení dobového romantického příběhu to stačí na výbornou. Navíc téměř bez jakéhokoli zeleného plátna. Prostředí městské smetánky, zaplivaných chudinských čtvrtí, senem vonícího venkova i honosných panských sídel je vybráno s velkou pečlivostí a nepůsobí dojmem turistického skanzenu, ale živého vykreslení své doby. 

Druhým trumfem je hudba Paweła Lucewicze, jemuž se podařilo složit jednoduchý, leč působivý klavírní motiv, jenž v kombinaci s rozmáchlými orchestrálními skladbami a polskými lidovými písněmi dotváří lehce nereálný, ale zato líbivý obraz Polska 20. století. Třetí eso v rukávu pak představuje obsazení, dokonale zapadající do použitých žánrových archetypů. Leszek Lichota v roli staršího bodrého chirurga je ztělesněním lehce zasněného muže hledajícího ztracené vzpomínky, Maria Kowalska v roli jeho dcery je tak křehká a éterická, že jí zkrátka budete tu lásku přát a samotný mladý pan hrabě v podání Ignacyho Lisse je přesně ten typ napraveného floutka, kterého byste si přáli mít za zetě.

Přehrajte si trailer Film jinak neuhne ani jediný krok stranou z vytýčeného romantického směru a veškerých problematických otázek (sociální nerovnost, chudoba, židovská otázka) se dotkne pouze v takovém rozsahu, aby o něm diváci věděli, ale nerušilo je to při sledování milostného toužení dvou mladých krásných lidí. Veškeré dramatické události jsou pak nikoli katalyzátory děje nebo akcelerátorem příběhového oblouku jednotlivých postav, ale pouhými hracími figurkami na šachovnici o hloubce jedné jediné řady. Působí to celé velice naivně a předvídatelně, jako když čtete nekonečnou řadu harlekýnek, jenže v takovém provedení, že máte chuť se nechat dvě hodiny a dvacet minut unášet na vlnách blaženého nevědomí. Jestli je to dost, záleží na vás a na vašich očekáváních. Podtrženo a sečteno, nezbývá než konstatovat, že Mastičkář je netflixovka, která se skutečně povedla, ale dobrovolně zůstala netflixovkou bez jakékoli autorské snahy se z této škatulky vymanit.