Člověk si občas potřebuje odpočinout od hardcore festivalových bizárků a nabrat síly před očistcem v podání druhého dílu Velké oříškové loupeže. Novinka nejúspěšnějšího českého porevolučního filmaře by měla v takovém případě být jistotou, ne? Po rozpačitých reakcích z prvních projekcí jsem ale začal mít obavy, které se bohužel potvrdily. Jan Svěrák natočil cosi, co srovnání s jeho předchozí tvorbou v podstatě nesnese. Možná je to tím, že Obecná škola, Jízda nebo Tmavomodrý svět nasadily laťku proklatě vysoko, možná je ale Po strništi bos prostě přinejlepším průměrný film.

Původní sbírku povídek od Zdeňka Svěráka jsem nečetl, ale mám představu, jak jeho vzpomínky na vyrůstání za Protektorátu nejspíš vypadají: v krátkých příbězích skládáme střípky nejděsivějšího období 20. století, v němž si však malý chlapec s velkou představivostí a milou rodinou dokáže najít i to hezké. Určitá epizodičnost je pro tvorbu Zdeňka Svěráka typická, sledovali jsme ji u jeho scénářů k Vesničce mé střediskové, Koljovi, Vratným lahvím a mnoha dalším filmům. Fragmentárnost však vždy sloužila k rozvoji postav a vypointovanosti jednotlivých mikropříběhů, což byla Svěrákova doména. Jenže k tomuhle filmu napsala scénář mladší generace.

Na motivy Svěrákových povídek dal jeho syn do kupy scénář, který se snaží napodobit otcův styl, ovšem neúspěšně. Dílčí scény končí obvykle nějakou replikou, která by měla být vtipná a chytrá, obvykle však není ani jedno a navrch nedává moc smysl. Skrze tyto podivné útržky sledujeme vyrůstání Edy Součka, čímž se navazuje na Obecnou školu. Rodina malého Edy (podivně přehrávající Ondřej Vetchý a Libuši Šafránkovou imitující Tereza Voříšková) se musí během války přestěhovat za příbuznými na venkov, kde se vlastně odehraje jen jedna trochu dramatická linka strýce Vlka (standardně charismatický Oldřich Kaiser). Málokteré vyprávění je tak dotaženo do konce, o pointě nemluvě.

Ke zmíněné Obecné škole má nostalgická novinka nejblíže, z přímého srovnání však vychází ve všech atributech hůře. Není to malý cíl, natáčet prequel jednoho z nejlepších porevolučních filmů. Co fungovalo před čtvrtstoletím, nelze jen tak jednoduše okopírovat a doufat, že to nějak vyjde. Humoru není dosahováno propracovanými slovními hříčkami či nestandardními situacemi, nýbrž místy až groteskním přepalováním, které působí jako pěst na oko.

Bylo to vážně nutné? Nejednotná stylizace a až příliš volná žánrová rozkročenost způsobují, že nuda navzdory smysluplné stopáži prostě může přijít. A tenhle dojem umocňuje i vědomí, že když si na pět minut odskočíte, nic vám neunikne.

Ovšem vraťme se nohama zpátky na zem. Starší generaci a příležitostným divákům kin se film nejspíš zalíbí, výše zmíněné výtky totiž budou přehlušeny řemeslnou vyspělostí a feel-good pocitem, který zajišťují známé herecké tváře a ze všech stran dýchající nostalgie. Kritika se odvíjí hlavně od nároků na duo Svěráků, od kterých bychom všichni ještě rádi viděli nějaký ten výrazný zápis do tuzemských filmových dějin. A tím Po strništi bos prostě není.