Klerofašistický Slovenský stát jako zhmotněné peklo na zemi, které si zaslouží trest biblických rozměrů. Důraz na církev jako jádro venkovské společnosti šel ruku v ruce s nekompromisním antisemitismem a podporováním absurdních pověr a klepů. Slovensko-české historické drama Piargy těží ze skutečných reálií a předkládá lyrizovaný obraz předválečného venkova, jehož témata rezonují i dnes.

Původem makedonský režisér Ivo Trajkov se nejvýrazněji zapsal už třicet let starou a notně bizarní komedií Kanárská spojka, v níž se hudební manažer v podání Karla Rodena zapletl do mafiánských snah o získání receptu na Becherovku. Od tohoto extrémně mizerně hodnoceného debutu režíroval Trajkov řadu dalších snímků, jež se však do povědomí publika výrazněji nezapsali. O to překvapivěji Piargy působí – jedná se totiž o sympaticky stylizované dílo rozkročené mezi novodobými klasikami jako Je třeba zabít Sekala a Bílá stuha, případně připomínající nedávné Služebníky či hororovou Čarodějnici.

Snímek je v kinech k vidění ve slovenštině s českými titulky, což možná leckoho překvapí, ale vzhledem k občasné archaičnosti jazyka se jedná o užitečnou pomůcku. Dobovou atmosféru podtrhuje i černobílá kamera, zdůrazňující též kontrastnost morálních rozhodnutí, potěší i temné hudební tóny a zvuk upozorňující na neustálou přítomnost osudové hrozby. V tomto ohledu nelze Trajkovovu týmu nic vyčíst a snímek dalece přesahuje rutinně zpracované dobovky, jež standardně vídáme v televizi. Drama obsahuje také překvapivě velké množství triků spočívajících především v dokreslování krajiny, i díky černobílému vizuálu však na sebe efekty neupozorňují a neodvádějí diváckou pozornost od toho podstatného – a tím by zde měl být příběh.

Dosud pouze seriálová scenáristka Jana Skořepová vycházela z krátké moralistické novely Františka Švantnera, jenž na Slovensku patří mezi literární klasiky. Zatímco Švantner se zaměřil na tradiční témata zločinu, viny a trestu, Skořepová vyprávění aktualizovala o postavení žen ve společnosti. Formát lyrizované prózy však zůstal, což se ve filmové adaptaci projevuje realismem s občasnými momenty nadpřirozena, zcela v souladu se symbolikou Sodomy a Gomory.

Hříšná biblická města stižená Božím trestem připomíná i smyšlená slovenská obec Piargy. V předvečer druhé světové války v ní dochází nejen k ostrakizaci Židů a arizaci jejich majetku, ale i k utiskování žen a dalších menšin. Snad i proto horskou vesnici během oslav masopustu smete lavina, jak se dozvíme hned na začátku. Zpětně se dozvídáme o množství hříchů, které se v církví požehnané, leč hodnotově vyprahlé vsi odehrávaly.

Hlavní hrdinkou je mladá dívka Juliša v obětavém podání Judit Bárdos, která se proti vůli své kamarádky vdá za syna místního velkostatkáře. Zatímco uťáplý mladík Martin (Daniel Fischer) by rád vedl vlastní obchod, panovačný a sobecký otec (Attila Mokoš) mu to nechce dovolit. Juliša se tak ocitá ve zvláštním milostném trojúhelníku, jelikož mocenskému dotírání zahořklého muže, pod jehož střechou je nucena žít, nedokáže vzdorovat napořád.

Prvních zhruba dvacet minut je sice poměrně zmatených, avšak podněcují diváckou zvědavost. Po svatbě Martina s Julišou se vyprávění zpřehlední a stane se z nej rodinná moralita s nádechy folk hororu, bohužel se však opouští širší společenský kontext zahrnující tlaky církve i fašistů. To je poměrně na škodu, stejně jako řada těžko vysvětlitelných rozhodnutí v chování postav. Scénář by zasloužil ještě výrazné cizelování, díky čemuž by leckteré zvraty nepůsobily tak vychtěně, ale naopak by podtrhly skutečně tragický úděl postav.

Sám režisér Trajkov zmínil, že film je podle něj o svobodě volby, konkrétně její absenci, jelikož za postavy ve filmu vždy rozhodují nějaké těžko uchopitelné síly. To je bezesporu velmi zajímavá myšlenka, bohužel se ji nepodařilo do výsledného díla otisknout natolik, aby byl divák skutečně emočně zasažen strádáním postav či si lépe dokázal představit morální mizérii v daném čase a prostoru. Ano, paralel se současností lze jistě najít celou řadu. Ale stačí to?