V jedné zapadlé severoněmecké vesnici panuje pravá starosvětská idyla. Na vrcholku společenské hierarchie trůní vážený pan baron s paní baronkou a kučeravým synkem, o morální zdraví komunity se stará přísný pastor a spořádané děti vesničanů i vrchnosti vyučuje mladý a naivní pan učitel. Do harmonického běhu vesnice se však nenápadně vloudí zlověstné události – záhadný úraz lékaře, smrt ženy rolníka, útok na baronova syna. Zdá se, že pod dokonale úhlednou fasádou zvyků, pod pevným krunýřem mravnosti, pod líně tekoucím potůčkem času ožívá cosi zrůdného a zkaženého. Píše se rok 1914 a blíží se čas bláta, krve a pokoření. Ale zrodí se apokalyptické zlo v člověku až v průběhu války, nebo je válka nevyhnutelným vyvrcholením plíživého rozkladu?

Útěšný a harmonický koloběh vesnického života, který je charakterizovaný úzkou spjatostí s přírodou a přísným náboženským založením obyvatel, slouží Michaelu Hanekemu jako klamný rámec. Divák je vlákán do veskrze přívětivého prostoru, v němž se na odiv staví počestnost a bigotní zbožnost, avšak tvůrce a jeho chirurgicky přesné řezy záhy z všedně plynoucího života začínají abstrahovat zasutou surovost, skrytá ponížení, vroucí třídní rozbroje, zkrátka vše, co se způsobní obyvatelé komunity pokoušejí maskovat a potlačit.

Michael Haneke pracuje s pro něj typickým odosobněným stylem vyprávění. Černobílé ladění a zvláštní matnost obrazu vyvolávají nostalgické záchvěvy ze starých fotografií, počínání jednotlivých aktérů je však v rozporu s nevinností a čistotou, která se pojí se zašlými časy. Čím hlouběji nás Haneke vpouští do svého světa, tím zjevnější je naprostá morální devastace a rozklad. Nenávist, pohrdání a krutost, které klíčí za libými fasádami vesnických domů, se projevují s různou intenzitou. Většinu bolesti a ponížení režisér před divákem úmyslně skrývá – za dveřmi, za zdí, mimo oko kamery. Rafinovaný sadismus, kdy je bolest jasně tušená, ale skrytá za překážkou, nesmírně trýzní a skličuje. Svět před našima očima není takový, jaký se zdá. Cítíme příznaky jeho zkaženosti, ale dlouho je nedokážeme přesně pojmenovat. Víme jediné – zlo zasahuje hluboko. Jako rakovina rozežírá všechny uctívané hodnoty a devastuje morálně celou společnost. Naznačený příchod První světové války se tak nejeví jako prudký přelom, ale jako logické vyvrcholení postupného uhnívání.

Bílá stuha ve vyprávění symbolizuje nevinnost a čistotu. Jedná se o letitý symbol, který pastor připíná svým potomkům. Bílá stuha má připomínat hříchem netknuté dětství, ale chování jejích nositelů je v příkrém rozporu s křesťanským ideálem dobra a netknutosti božích tvorů. Prohřešky otců jsou dědičné a jejich špína ulpívá i na další generaci. Diváka tak Michael Haneke zavírá do mrtvolně klidného skanzenu ctihodných občanů, v němž však za zavřenými dveřmi bublají dávné křivdy, nenávist, incest… Strnulá slupka postupně praská.

Režisér se nesnaží přihlížejícího citově zaangažovat. Zkoumá dění a postavy pohledem bedlivého pozorovatele, pečlivě aranžuje všední situace, vyžívá se ve statičnosti a dlouhých nezúčastněných záběrech. Hudba zcela schází a Bílá stuha tak působí starozákonně stroze a přísně – polidšťuje ji vlastně jen vyprávějící postava učitele, jenž si díky naivitě udržuje morální integritu. Svůj cíl dobrat se kořenů zla v člověku plní snímek bezvýhradně. Jedinou otázkou zůstává, zda i vaše divácké dojmy nebudou převážně čistě analytické, jako jsou ty moje. I když před Hanekeho intelektem smekám, srdce na jeho hru úplně přistoupit nedokázalo.