Po berlínské premiéře se koprodukce čtyř zemí v čele se Slovenskem dostává konečně k nám. Synopse příběhu píše o těžkých poměrech na bohoslovecké fakultě na počátku 80. let v Československu. Jakkoli je normalizační šeď napříč různými složkami společnosti zmapovaná tuzemskou kinematografií až únavně důsledně, církevní sféra je přece jen spíše opomíjena – možná i vinou toho, že náš vztah k náboženství není zdaleka tak silný jako na Slovensku, kde se tento příběh odehrává. Neokoukané téma je navíc podáno silně osobitým a stylizovaným způsobem, který si s až dokumentárně syrovým pojetím leckterých českých tvůrců rozhodně nezadá. Takže ideální ingredience na originální film, že?

Služebníci vyprávějí o dvou mladých studentech kněžského semináře, kde samozřejmě panují přísné poměry. Což by sám o sobě možná nebyl takový problém, jenže během tuhé normalizace spadají i církevní záležitosti pod komunistický úřední aparát, který se snaží klér ohnout pro své vlastní potřeby. Idealističtí studenti se s takovou situací nesmiřují snadno, vedle nich snímek sleduje i morálně vyprázdněného agenta (v podání známého rumunského herce Vlada Ivanova), jenž má tento případ na starosti. V důsledku vidíme různé formy služby, někdy pro církev a jindy pro stát – vždy se však jedná o činy, které si žádají až příliš velké oběti.

Příběh je v jádru jednoduchý a o žádné podrobné vysvětlování se nesnaží, což vůbec není na škodu. Přestože se odehrává v daném místě a čase, nevypovídá pouze o poměrech této doby, nýbrž mezi řádky pracuje s mnoha lidskými slabostmi a hierarchií moci, kterou můžeme vidět i leckde jinde. Artovost a důraz na vyprávění obrazem dává filmu přesah, podobně jako pouze nadhozené kauzy, ukázané bez snahy o důslednější rozpracování.

Režisér Ivan Ostrochovský nezapře dokumentární kořeny, jelikož ani v takto stylizované fikci důsledně využívá svůj pozorovatelský talent. Snímek psal společně se svým vcelku pravidelným spolupracovníkem Markem Leščákem a také Rebeccou Lenkiewicz, která společně s Pawłem Pawlikowskim psala oscarovou Idu. Slovy klasika, zdroje tu jsou, přesto je více nápadů než ve scénáři patrných v kameře Juraje Chlpíka, která naplno využívá možností černobílého obrazu i propracovaných kompozic.

Snímek se zaměřuje na to, jak komunistický režim zaséval strach do myslí jednotlivců, kteří se následně snad ani nemohli smysluplně bouřit. Tento cíl se mu rozhodně daří naplňovat, ale osobně jsem měl problém s tím, že navzdory neokoukanému prostředí a vysoké míry stylizace nepřináší k tématu vlastně nic nového. Ano, komunistický režim v sovětských satelitech byl špatný; ano, lidé trpěli morální šedí a duševní zahnilostí; ano, ohýbání zad bylo na denním pořádku, bohužel. No a dál?

Morální rozklad agenta StB ukázaly už Pouta, ztrátu mladistvých ideálů třeba Občanský průkaz, snahu prokličkovat mezi režimními zmatky Hřebejkovo Musíme si pomáhat a studentský odpor s nespravedlivou vrchností ztvárnil Vyšší princip. Tedy filmy z různé doby, v různých žánrech a stylech – a Služebníci se k nim mohou bez studu zařadit, zároveň však k těmto tématům nepřinášejí téměř nic nového; snad až na okatě artový styl, umocněný ještě použitím řady neherců. Trailer lákal na znepokojivou stísněnost, kterou se daří udržet i napříč samotným filmem; nic to však nemění na tom, že mě výsledek emočně spíše minul a ztělesňuje pro mě „jen“ artovější kritiku socialistické (ne)morálky. Stále však dosti zajímavou a skvěle vypadající.