Je to černobílé, je to pomalé, je to útrpné... Jen jestli to není art! Ida představuje typický umělecký snímek, jakých si ve Varech jistě užijeme nadmíru. Zavítá ale i do široké distribuce, tak by se dalo očekávat, že bude ještě k tomu něčím výjimečná. Jenže bohužel...

Nepochybně se řemeslně vydařila, má potřebnou atmosféru a vyzařuje přesně tu auru, jakou byste zhruba očekávali. Tedy až příliš. Nenachází se v ní totiž o mnoho víc, než co srovnatelné artové filmy nabízejí ve svém základu. Polský režisér Paweł Pawlikowski nemá cit pro kompozici záběrů jako třeba Béla Tarr, na jehož počiny si lze párkrát vzpomenout, aby strhnul pouhým obrazem  A nabízený děj taky není zrovna z objevných, ačkoliv coby hnací motor nepochybně funguje.

Klasický artový snímek přinese festival i do vašeho kina. Pawlikowského práce připomíná v tomto ohledu tak nějak každý art, který kdy vzniknul, až je to svou urputnou čistotou a pragmatičností trochu legrační. Naštěstí ne přes míru, aby ztratil důstojnost a stal se nechtěnou parodií. Rozhodně bychom ale u něj jen stěží našli něco jako autorský rukopis nebo výrazný prvek, který by nás vytrhnul z celkem rutinního zážitku.

Sledujeme střet zhrzené polské soudkyně, která po druhé světové posílala dopadené nácky na popraviště, takže má o hrůzách světa celkem jasnou představu, a její mladé neteře, naivní dívky, jež se chystá složit řeholní slib a zasvětit život bohu. Nejde o střet hlasitý, plný hádek a nedorozumění – obě ženy vedle sebe zkrátka po jistou dobu existují, odhalují nějaká ta tajemství minulosti a my vidíme, nakolik odlišně každá z nich přistupuje k životu. Vše s depresivními šedesátými lety na pozadí.

Je to místy jistě podnětné, ale snad nikdy přímo zajímavé. Scénář navíc poměrně rychle namíří k až příliš okatému finále. Rozhodně není dobře, když sledujete dlouhou ambiciózní scénu a přesně víte, jaké bude její vyústění, a to od samotného děje, až po způsob, jakým bude zabírán kamerou – jenže takových okamžiků najdeme v Idě hned několik. Většinu... 

Máme tu před sebou typickou strnulou klubovku, v níž je všechno na svém místě a když člověk chce, může spolu s hrdiny přemítat o mezilidských vztazích, víře, zatrpklosti a historii. Většina těchto témat ale není rozpracována nad rámec toho, že jsou zkrátka zahrnuta ve scénáři a zobrazena celkem tradičním způsobem. Což nemusí být málo, ale rozhodně to není dost.