Je jim 15 let a právě se stali plnohodnotnými občany socialistického ráje model 1974. Krásné rudé občanky jsou štemplem, že s nimi soudruzi počítají v dalším rozvoji mírového zřízení. Aby jim náhodou neunikla vážnost okamžiku, blekotá jim k tomu parta tupých esenbáků a všichni se tváří, jako by požírali Šalamounovu stolici po kilech. Ale Petr, Popelka, Aleš a Míťa na něco takového nejsou zvědaví. Jejich mantrou je mánička, slitky z čůča, pubertální provokace a samozřejmě symbol svobody v zasmrádlé socialistické kleci – bigbít. Takže, natrhnout stránku 15, pořádně si přihnout a Black Sabbath!

Když se řekne Šabach, Jarchovský a udělá se malá pomlka, všichni doplní do této svaté trojice Jana Hřebejka. Trio, které se postaralo o několik divácky nesmírně úspěšných snímků, se však tentokrát musí obejít bez svého tradičního režisérského „konatele“. Na jeho místě zasedl Ondřej Trojan, režisér sice nepříliš produktivní, ale rozhodně úspěšný – Pějme píseň dohola patří mezi úzkoprofilové kulty, Želary zase mezi kultivované bijáky, které neurazí. A co novinka, nazvaná dle Šabachovy předlohy Občanský průkaz? Inu, jednoduché si to nedělá. Senzitivní žánr teenagerovské komedie rozvádí do dvě a čtvrt hodiny trvající normalizační fresky, ve které si fanouškové „donutilovských plamenometů“ a zamilovaných bubblegumů přijdou na své tak napůl.

Kdybych totiž měl „Občanku“ někam zařadit ve spektru českého filmu, rozhodně by to nebylo jen do oblasti nostalgických člověčinek (Pelíšky, Pupendo). I když – hlavně zpočátku to tam film celkem táhne. Šabachův zemitý humor „ze života“ poznáte na sto honů v pěkně úderných školních historkách, v nichž si naše partička ostří lokty v souboji s režimem. Je to svižné, je to úderné a není to blbé, dokonce ani když Jirka Macháček vysekne kreaci pejzatého nadsamce z východoněmeckého porna. Zároveň ale v této fázi nic nepovyšuje Občanský průkaz nad „řachandu“ pupendovské šarže – fajn film, co si tak nějak plyne kolem, vyhýbá se ostrým atakům na divákovy emoce a sází výrazně na první signální.

To se mění ve druhé části, v níž jakoby tvůrci otočili kormidlem a z poklidných hladinek nostalgických rybníků zamířili do smrdutých undergroundových stok, které tak mistrovsky nahlédl Petr Nikolaev ve svém filmu …a bude hůř. Bezstarostné lumpačinky najednou získávají na závažnosti, čtveřice hrdinů zjišťuje, že revolta něco stojí, a i když se před socialistickou zodpovědností dá kličkovat, ty skutečná povinnosti vás stejně doženou. Do rozjasněné tváře filmu se tak vkrádají vrásky v podobě skutečného utrpení. Pubertální idol umaštěné máničky, která má bolševika u řitě, nahrazuje fenomenální kreace Martina Myšičky – dokonalý obraz tiché a tragické důstojnosti člověka, který byl ponížený až na samé dno, přesto si na rozdíl od okolních pokrytců dokázal zachovat morální čistotu.

Poznání mění i kluky a najednou se nehraje tolik o největšího sígra třídy, ale o budoucnost. Nelze nepostřehnout, že přesně sem Trojan a spol. míří – k obrazu normalizace, který bude přístupný i současné mladé generaci a poněkud jí osvětlí, čím si její předkové procházeli a jaká stigmata jim to muselo na duši zanechat. Občanský průkaz se po počátečním humorném tesilovém panoptiku mění v jakousi encyklopedii reálného socialismu pro mladé s mnoha modelovými situacemi. Hodně vysvětluje, lpí na detailech a poněkud poučuje, čímž ztrácí tah na branku a tak trochu se vleče. Přesto nenudí, protože tyhle rysy k encyklopediím patří.

Navíc Trojan velmi citlivě pracuje s herci, nechává je vyniknout skrze přirozenou drzost a živelnost, nikoli skrze precizní hereckou práci. A omladina si to příjemně dává, byť hlavně Libor Kovář (Petr) dost zápasí s knižními monology, kterými si jako vypravěč musí projít. Výkony ústředního kvartetu patří mezi příjemná překvapení (srovnatelná s Mádlovým excelováním v Gymplu), přesto film se vskutku bohatýrskou stopáží nemají šanci utáhnout. Obzvlášť když tu chybí jednotící příběh a scénárista Jarchovský děj staví jako sled volně navazujících epizod a flashbacků. Jako příjemné pojivo tak funguje nejen Trojanova „měkká“ a civilní režie, ale i píseň Most Of The Time.

Bob Dylan v ní zpívá o tom, že většinu času má hlavu vztyčenou, nohy na zemi a drží směr, i když se cesta kroutí. Občanský průkaz pojednává o tom, jak moc úsilí to někdy stojí. I když se mu dá vytýkat leccos, dvě věci zůstávají neměnné: jedná se o českou komedii, při níž není hanba se nahlas smát, a jedná se o český film, který má co říci – obzvlášť v době, kdy se nás banda pomatenců snaží přesvědčit o tom, že mít tráboše, bony a výjezdní doložku bylo mnohem větší blaho než všechna ta naše dnešní svoboda. Polibte nám prdel, Daňci.